Kalous ušatý
Káně Harrisovo
Káně lesní
Krahujec obecný
Luňák červený
Moták pochop
Orel mořský
Orel stepní
Poštolka obecná
Puštík bělavý
Puštík bradatý
Raroh velký
Sokol stěhovavý
Sovice sněžní
Sýček králičí
Výr velký
Kalous ušatý (Asio otus)
Kalous ušatý náleží mezi středně velké druhy sov. Délka jeho těla činí 35–40 cm a v rozpětí křídel měří 90–100 cm. Hmotnost u samců se pohybuje mezi 220–305 g, u samic pak mezi 260–435 g. Podobně jako všechny druhy sov má i kalous ušatý skvěle vyvinutý sluch a zrak, svou kořist dokáže dokonce lokalizovat i v naprosté tmě. Významně mu přitom napomáhá asymetrické umístění ušních dutin, kdy levá je výrazně výše položená než ta pravá. Zajímavé je také to, že má zrak uzbůsobený k vidění na větší vzdálenosti, přičemž na blízko vidí špatně. Dalšími znaky typické pro většinu sov jsou ostré drápy na silných končetinách a ostrý zahnutý zobák.
Je porostlý hustým, velmi měkkým peřím světle až tmavě hnědého zbarvení. Vrchní část těla je přitom tmavší s různorodou kresbou, spodina těla je zase posetá množstvím černých podélných skvrn. Jeho charakteristickým znakem jsou dlouhá pera kolem uší, která však, ačkoli tak vypadají, nemají žádný podíl na lepší kvalitě sluchu. Nápadný je také jeho oválný tvar obličeje s dobře patrným bílým peřím v závoji kolem žlutočervených očí ve tvaru písmena X.
Obě pohlaví jsou si velmi podobná, samice jsou však na přední straně těla nepatrně tmavší, mláďata v prachovém šatě jsou celí světlí s tmavým opeřením kolem očí a mladí ptáci mají v porovnání s dospělci zase volnější peří. Létá velmi tiše. V letu se dá rozeznat od jiných sov podle silné hlavy, dlouhých úzkých křídel a pomalého mávání křídel, jeho dlouhá pera na hlavě však patrná nejsou, v letu je totiž drží přitisklé u hlavy. Ozývá se zřídkakdy, ale jeho hlas je většinou slyšitelný i na větší vzdálenost. Samci vydávají krátké, tlumené, pravidelně se několikrát za sebou opakující „hú“, samice se ozývají ještě méně než samci a jejich hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata na hnízdě se pak potravy dožadují naříkavým kolísavým pískavým „puí“.
V České republice se jedná o jednu z nejhojnějších a nejrozšířenějších sov vůbec. Obývá všechny kontinenty severní polokoule a izolovaně se vyskytuje také v Africe. Kalous ušatý přednostně obývá okraje lesů v blízkosti otevřených krajin s nízkou vegetací, jako jsou pole nebo louky, vyskytuje se také v močálech, větších parcích, houštinách a skupinách jehličnatých stromů. V zimě se často stahuje blíže k lidským obydlím a může být proto zaznamenán i ve městech.
Kalous ušatý je velmi skrytě žijící pták s noční aktivitou. Den tráví většinou vysoko na stromech v těsné blízkosti kmene, kde je díky svému hnědému zbarvení a štíhlému tělu velmi těžce zpozorovatelný. Při přímém ohrožení se načepýří, čímž opticky zvětšuje svou velikost, syčí a klape zobákem. V zimě se často združuje do malých skupin, které přes den odpočívají v těsné blízkosti u sebe.
Většinu potravy kalouse ušatého tvoří drobní hlodavci, nejčastěji hraboši, myšice, mladí potkani a krysy. Dále jsou v jeho potravě zastoupeni i jiní malí savci, jako jsou např. veverky, mladí králíci či rejsci. Na svou kořist přitom číhá z vyvýšeného místa a poté, co ji zaznamená, na ni velmi rychle útočí. Následně ji usmrcuje pomocí svých ostrých drápů a silného zobáku a pokud je to možné, tak ji polyká celou najednou, pokud ne, odnáší ji ve svých drápech na vyvýšeného místo, kde ji postupně požírá.
Pohlavně dospívá ve věku jednoho roku. Již v listopadu přitom začínají samci vyhledávat vhodné místo k zahnízdění. Při námluvách, které občas začínají již během ledna, samec v těsné blízkosti hnízda ve vzduchu tleská křídly pod tělem a klape zobákem a snaží se tak upoutat pozornost samice. Během hnízdního období kalousi ušatí obhajují jen malé teritorium v těsné blízkosti hnízda, občas hnízdí i několik párů nedaleko od sebe. Jsou přitom monogamní. Hnízdí obvykle jednou, v případě velké hojnosti potravy i dvakrát ročně, a to v rozmezí od března do června. Vlastní hnízda téměř vždy nestaví, na místo toho využívá již opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků (převážně vran, havranů a strak), ale i kání, veverek a volavek, zřídkakdy zahnízdí také v trhlině ve skále, v dutině stromu nebo na zemi.
Samice klade obden 3–7 bílých, zakulacených, 40 x 32 mm velkých a 23 g těžkých vajec, na kterých sedí sama po dobu 27–28 dnů. Jelikož však začíná sedět již na prvním vejci, mezi mláďáty je následně dobře patrný věkový rozdíl. Během období, kdy samice provádí inkubaci, ji samec do hnízda nosí potravu a následně z velké části obstarává potravu i pro již vylíhlá mláďata, zatímco samice se obvykle nevzdaluje daleko od hnízda. V případě, že je v blízkosti hnízda predátor výhružně syčí a načepýřuje peří nebo předvádí známou obrannou techniku, kdy předstírá neschopnost letu a predátora odláká do bezpečné vzdálenosti od vajec nebo mláďat. Ve věku 3–4 týdnů pomalu začínají mladí kalousi opouštět hnízdo a zdržují se na větvích v jeho blízkosti, po kterých dokáží šplhat také pomocí svého silnému zobáku. Ve věku zhruba 5 týdnů jsou již vzletná a o 1–2 týdny později se plně osamostatňují.
Kalous ušatý se ve volné přírodě dožívá průměrně 4 let, v zajetí se však může dožít i více než 20 let.
Káně Harrisovo (Parabuteo unicinctus)
Káně Harrisovo je středně velký dravec z čeledi jestřábovitých. Jedinci se liší délkou v rozmezí od 46 do 76 cm o rozpětí křídel okolo 1,1 m. Hmotnost samců je 700 g, zatímco u samic 1000 g. V rámci sexuálního dimorfismu jsou tedy samice až o 40 % větší než samci. Ptáci mají tmavě hnědé opeření s kaštanovými rameny, lemem křídel a stehny, bílý základ a konec ocasu, dlouhé žluté nohy a žluté ozobí.
Hlasové projevy káňat Harrisových tvoří velmi ostré zvuky.
Potrava se skládá z malých živočichů včetně ptáků, ještěrek, savců a velkého hmyzu. Káně loví ve skupinách, proto může ulovit též větší kořist, jako např. králíka.
Vyskytuje se v rozmezí od jihozápadu Spojených států jižně až po Chile a střední část Argentiny. Jeho výskyt je hlášen i v západní Evropě, většinou ve Velké Británii. Káně Harrisovo je oblíbeným sokolnickým druhem, jeho výskyt v Evropě má tedy právě původ v jedincích, kteří unikli ze zajetí.
Ptáci žijí v řídkých lesích a polopouštích, stejně tak i v mokřinách (s občasnými stromy). Káně Harrisovo nemigruje a má trvalé teritorium.
Hnízdo je většinou kompaktní, vystavěné z větviček, kořenů rostlin, listů, mechu a kůry. Hnízdo většinou staví samice. Snůška obsahuje dvě až čtyři vejce barvy bílé až namodralé, občas se světle hnědými nebo šedými skvrnami. Mláďata jsou zprvu světle žlutohnědá, v pěti nebo šesti dnech změní barvu na tmavě hnědou.
Velmi často obývají hnízdo tři káňata, dva samci a jedna samice. Inkubační doba je od 31 do 36 dnů a na snůšce sedí většinou samice. Ve 38 dnech začínají mláďata prozkoumávat okolí hnízda a ve 45 až 50 dnech začínají létat. Samice hnízdí dvakrát nebo třikrát do roka. Mláďata mohou zůstat se svými rodiči až tři roky a v té době pomáhají s vyváděním dalšího potomstva.
V přírodě se ptáci dožívají v průměru 11 let, nejdéle žijící zdokumentovaná samice měla 14 let a 11 měsíců. V zajetí se ptáci dožívají až 25 let.
Káně lesní (Buteo buteo)
Káně lesní je štíhlý pták velikosti 53cm se zakulacenými a širokými křídly, poměrně krátkým ocasem, zakřiveným zobákem a krátkými pařáty s ostrými drápy. Rozpětí křídel má 110–130 cm. Zbarvení je velice variabilní od černohnědé až po bledě smetanovou. Vrchní strana těla bývá jednobarevná, spodní světlejší s hnědým pruhováním, zobák je černý, na ocasních perech má tmavé proužky. Pohlaví se zbarvením neliší. Jeho hmotnost se pohybuje od 0,7 do 1,3 kg.
Často můžeme zaznamenat její přítomnost díky charakteristickému mňoukavému „vjiéé“, kterým se ozývá zvláště za letu.
Káně lesní je široce rozšířený pták žijící převážně v lesích. Vyskytuje se ve východní až západní Asii a v celé Evropě s výjimkou většího území Britských ostrovů, Skandinávského poloostrova a několika menších ostrovů. Evropská populace je z větší části tažná, odkud odlétá již během října a navrací se nejdříve během první poloviny března.
Potravu vyhlíží z vyvýšeného místa, např. stromu či drátů elektrického vedení, případně za letu nad poli nebo lesními mýtinami. Patří mezi cenné požírače myšovitých škůdců, kteří tvoří hlavní složku její potravy. Často ji můžeme zahlédnout i u mršiny, které někdy požírá i u samých okrajů silnic, občas uloví také plaza, jiného menšího savce nebo malého ptáka.
Mimo období rozmnožování a tahu žije káně lesní po většinu roku samostatně. Před spářením provádí vznášivé lety ve velké výšce, s příkrými pády a rychlým stoupáním. Během dubna až června si staví na stromech mohutné hnízdo z větví, do kterého klade 1–2 nažloutlá vejce s rezavohnědým skvrněním o velikosti 51 × 15 mm. Na vejcích sedí střídavě oba rodiče po dobu 33–35 dní. Mláďata opouští hnízdo zhruba v 46. dni života. V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice, byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíc.
Krahujec obecný (Accipiter nisus)
Krahujec obecný je štíhlý malý dravec z čeledi jestřábovitých s krátkými širokými křídly a dlouhým ocasem, umožňujícími rychlé manévrování v hustém porostu. Samice je zřetelně větší než samec. Samec dorůstá délky 29–34 cm a v rozpětí křídel měří 58–65 cm, samice je dlouhá 35–41 cm a v rozpětí křídel dosahuje 67–80 cm.
Samec má břidlicovitě šedý hřbet a křídla, rezavé tváře a hruď a bílé, rezavě pruhované břicho. Samice je zespodu hnědošedě pruhovaná a rezavé zbarvení na tvářích a hrudi zpravidla postrádá. Zobák je šedý se žlutým ozobím, nohy žluté a duhovka tmavožlutá až oranžově červená.
Nijak často se neozývá, a to ani u hnízda. Nejčastěji lze zaslechnout rychlé štěbetavé nebo chichotavé „kjukjukjukjukju“ nebo „kekekekekeke“.
Krahujec obecný obývá severní Afriku, Evropu a Asii. Žije v lesích všech typů, také v parcích a zahradách ve městech. V ČR hnízdí na celém území do 900–1150 m n. m.
Částečně tažný druh.
Potravu tvoří z téměř 98 % ptáci, vzácně se v ní objevují také savci, plazi a hmyz.
Lovecký revír měří v průměru 2–5 km. Na kořist číhá skryt ve větvích stromů, méně často se uchyluje k aktivnějšímu způsobu lovu. Uchvacuje ji obvykle v letu do napřažených pařátů a následně oškubává na tzv. trhaništi, které se nachází na pařezu nebo jiném vyvýšeném místě. Samec spotřebuje denně 2–3 ptáky velikosti vrabce, samice 3–4.
Hnízdo je na větvích stromů těsně při kmeni, obvykle na jehličnanech ve výšce 5–10 m. Samec mláďata nikdy nekrmí. Hnízdní péče trvá 3–4 týdny, mladí ptáci dosahují vzletnosti ve stáří pěti týdnů a po dalších 3–4 týdnech se rodina rozpadá.
Pohlavní dospělosti dosahuje ve stáří 1–3 let. Průměrná délka života je 3–4 roky.
Krahujec obecný byl lidmi odpradávna pronásledován jako škůdce drobného ptactva, z výzkumů však vyplývá, že jejich celkové početní stavy nijak vážněji neohrožuje. V České republice je zvláště chráněn jako silně ohrožený druh.
Luňák červený (Milvus milvus)
Luňák červený je středně velký dravec z čeledi jestřábovitých. Délka těla 61–72 cm, rozpětí křídel 140–165 cm. Typická jsou pro něj bílá pole na spodní straně vnitřní části ručních letek. Od ostatních druhů našich dravců se liší dlouhým, hluboce vykrojeným ocasem, který je shora rezavě zbarvený.
V severních oblastech Evropy jde o tažný druh, jinde stálý nebo potulný. Hnízdí v lesích blízko vodních ploch, s volnými prostranstvími. V České republice začal hnízdit po stoleté pauze v roce 1976 na jižní Moravě, od té doby se značně rozšířil. V současné době hnízdí roztroušeně téměř po celých Čechách. Hnízdí jednotlivě i v koloniích (v ČR pouze samostatné páry). Hnízdo staví oba ptáci z větví na jehličnatých i listnatých stromech, obvykle velmi vysoko. Jako základ jim někdy slouží stará hnízda vran nebo dravců.
V potravě převládají ptáci, savci a ryby. Požírá hlavně mršiny, častý je potravní parazitismus. V zimě se živí i odpadky, za kterými zaletuje na smetiště. V Anglii byl ve středověku využíván ke zlepšení čistoty ve městech.
Moták pochop (Circus aeruginosus)
Moták je štíhlý pták z řádu dravců. U motáka pochopa, jako u ostatních motáků, je výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus daný velikostí a zbarvením. Dospělý samec má vrchní část těla kaštanově hnědou, hlavu a hruď nažloutlou, břišní část rudohnědou. Ocas je stříbřitě šedý a také na křídlech jsou šedé plochy. Špičky křídel jsou černé. Větší a těžší samice je shodně s mladými ptáky jednobarevně hnědá, celkově tmavší než samec, jen vrch hlavy má světlý, smetanový (připomínající žlutou čepičku) a bílý kostřec. Mladí ptáci jsou ještě tmavší než samice, bez čepičky.
Poznáme ho podle typického letu nízko nad terénem. Můžeme ho snadno zaměnit s motákem lužním, který je však štíhlejší, s podélnými pruhy zespodu křídel. Při toku předvádí samec v letu akrobatické kousky, vystoupá vysoko do oblak a pak se snáší dolů za družkou. Hlas v toku je vysoké „kví-eh“ a pískavé „fíh“. Od stejně velké káně lesní se liší útlejším vzezřením, delším ocasem a při klouzavém letu staví obě křídla do polohy širokého V.
Moták pochop je tažný druh, který na zimoviště v jižní Evropě a Africe odlétá v srpnu až říjnu a ze zimovišť přilétá během března a dubna. V ČR hnízdí odhadem max. 1700 párů, přičemž četnost výskytu motáka pochopa má mírně vzrůstající tendenci.
Pochopové preferují otevřenou krajinu, pro hnízdění si vybírají rákosové porosty nebo polní kultury (ozim, řepka, vojtěška). Hnízdí vždy v blízkosti vody. Staví si hnízdo ze stébel a větví přímo na zemi nebo v hustém rákosu těsně nad vodou. Začátkem května snáší samice v dvoudenním intervalu 3–6 bělavých vajec, která zahřívá po dobu asi jednoho měsíce. Samec samici na hnízdě nestřídá, ale přináší jí potravu po celou dobu sezení na vejcích i po vylíhnutí mláďat. Samice přinesenou kořist porcuje a mláďata krmí. Na hnízdě mláďata stráví asi šest týdnů, v nebezpečí se rozlézají po okolí. Do hnízda se na noc někdy vrací i po dosažení vzletnosti.
Potravu tvoří především drobní hlodavci, ale i jiní savci, ryby a ptáci.
Hlavním lovištěm jsou břehy rybníků, slepých a hustě zarostlých říčních ramen, rákosiny, louky a zamokřená místa v blízkosti vod. Nad takovou krajinou létá pochop nízkým, značně neurovnaným (jakoby potácivým) letem, který mu umožňuje vyhledávat potravu na zemi i ve vodě. Nikdy neloví ve vzduchu.
Orel mořský (Haliaeetus albicilla)
Orel mořský je velký druh dravce z čeledi jestřábovitých patřící k největším žijícím orlům vůbec. Žije v blízkosti vod na rozsáhlém území Evropy a Asie a živí se převážně rybami a ptáky. V minulosti z mnoha oblastí Evropy zvláště v důsledku lidského pronásledování zcela vymizel, od 80. let 20. století však začala jeho početnost opět stoupat a postupně obsadil řadu původních hnízdišť.
Orel mořský je největší evropský orel a největší dravec vyskytující se v Česku. Délka jeho těla dosahuje 76–92 cm a v rozpětí křídel měří 190–253 cm. Hmotnost samce je průměrně okolo 4 kg, samice váží asi 5,5 kg. Zbarvení má tmavohnědé, jen ocas je bílý. Za letu se snadno pozná podle charakteristického vzhledu dlouhých širokých křídel. Ocas je klínovitý, jeho zbarvení se v průběhu života výrazně mění. Neopeřené nohy jsou žluté. Samec a samice se navzájem liší pouze velikostí.
Dospělí ptáci jsou převážně stálí a zimu tráví obvykle v okolí hnízdišť, ptáci z nejsevernějších populací však táhnou do jižnějších oblastí, kde vyhledávají nezamrzající vodní plochy.
Potrava orla mořského je tvořena téměř výhradně rybami, ptáky a savci, zcela výjimečně se v ní mohou objevit i jiní živočichové, včetně plazů a obojživelníků.
Hnízdí jednotlivě na okrajích zatopených území, v jezernatých, rybničnatých a pobřežních oblastech. Hnízdo je obrovská stavba ze silných větví, vystlaná tenkými větvičkami, trávou nebo drny, umístěná na stromech, skalách, v rákosinách a v tundře i na zemi (v ČR výhradně na stromech, nejčastěji na borovicích). Na jeho stavbě se podílejí oba ptáci. Párem je za příhodných podmínek využíváno opakovaně, i když může v různých letech střídat více hnízd. Průměr hnízda dosahuje 100–160 cm, výška nového hnízda 60 cm. Každý rok však hnízdo trochu dostavuje, takže po několika letech může dosáhnout výšky i dvou metrů a hmotnosti několika set kilogramů.
Hnízdí 1× ročně. Ve střední Evropě začíná hnízdit zpravidla v únoru, kdy do hnízda klade 1–2 bílá vejce o rozměrech 74,7 × 57,9 mm a hmotnosti 141–145 g. Mláďata zpočátku krmí jen samice, která jim trhá veškerou potravu, po 5–6 týdnech si s kořistí již poradí sama a předkládá jim ji i samec. Doba krmení na hnízdě je asi 70–75 dnů. I po opuštění hnízda se mláďata zprvu zdržují poblíž a rodiče je krmí ještě aspoň 1 měsíc. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku 5–6 let. Ve volné přírodě je nejvyšší zaznamenaný věk 34 let.
Orel stepní (Aquila nipalensis)
Orel stepní je středně velký orel s rozpětím křídel 165–190 cm a délkou 62–74 cm.
Váží 2–5,5 kg. Vykazuje podobný pohlavní dimorfismus jako většina dravců, čili samice jsou větší než samci. Vyskytuje se ve dvou barevných formách – světlé a tmavé. Dožívá se věku 50–60 let.
v Evropě se vyskytuje jen v jižních stepních oblastech Ruska. Hnízdí též v Africe, střední Asii, Arábii, Indii, Mongolsku a Číně. Vzácně zalétá do České republiky. Snáší maximálně tři vejce, na kterých sedí samice i samec 40–50 dní. Je méně obratný než ostatní orli. Orel stepní je částečně tažný pták.
Živí se menšími savci dosahující velikosti králíka, zejména sysly, podle nichž se řídí i jeho migrace. Chytá také ptáky a hmyz. Živí se i mršinami a též krade úlovky ostatním dravcům.
Poštolka obecná (Falco tinnunculus)
Poštolka obecná je drobný sokolovitý dravec. Hmotnost samce dosahuje v průměru cca 180 g a samice 220 g. Rozpětí křídel se pohybuje mezi 68 – 80 cm a délka 31 – 37 cm. Údaje se však podle různých zdrojů mohou velmi lišit, neboť poštolky mají velkou geografickou proměnlivost nejen ve velikosti, ale i v barvě. Jako všichni sokolovití mají poštolky výrazně zašpičatělá křídla a dlouhý ocas.
Výrazným znakem je červenohnědě zbarvený hřbet u samců s tmavými skvrnami, u samic a mláďat s tmavými příčnými pruhy nebo vlnkami. Ruční letky jsou tmavé. Spodina těla je světlejší s podobnými tmavými skvrnami jako na hřbetě u mláďat je výrazné podélné skvrnění. Samci mají temeno a týl hlavy šedé a bělavé hrdlo lemuje výrazný černý vous na líci. Šedý mají i ocas většinou bez pruhů, jen na konci mají širokou tmavou pásku. Samice a mláďata mají ocas hnědý s tmavým příčným pruhováním.
Nejcharakterističtější je pro poštolky jejich třepotavý let, kdy se udržují ve vzduchu na jednom místě, vyhlížejí kořist a po jejím zahlédnutí útočí střemhlavým letem. Poštolky za letu poměrně rychle mávají křídly a po několika úderech dělají přestávku. Při kroužení mají široce rozevřený ocas.
Poštolka obecná se dokáže velmi dobře přizpůsobit prostředí. Nejhojněji hnízdí v otevřené krajině s alejemi nebo skupinami stromů. Hnízdí i na okrajích lesů a v posledních desetiletích se stěhuje i do měst. Hnízdí od konce dubna do července jednou ročně, v případě velmi příznivých podmínek můžou výjimečně zahnízdit i dvakrát. Venkovské populace hnízdí v průměru o 14 dní později než populace městské. Poštolky vlastní hnízdo nestaví, využívají hnízda jiných ptáků (zejména strak a vran) a také různé dutiny, římsy a výklenky budov, kde snáší vejce pro která jen vytlačí důlek v původním materiálu, pokud to jde. Později je v hnízdě značné množství zbytků kořisti. V poslední době také velmi často hnízdí na balkonech paneláků na sídlištích.
Samice snáší 3–7 vajec. Zbarvení vajec je proměnlivé vesměs okrově hnědé s tmavšími skvrnami, nebo mramorováním. Na vejcích sedí zpravidla samice a samec jí nosí potravu. Inkubace trvá cca 28 dnů, po vylíhnutí shání potravu jen samec, ale samice se k němu po pár dnech přidává a krmí oba rodiče 27–32 dnů na hnízdě a další cca týden i po opuštění hnízda. Z počátku samice mláďatům potravu trhá, po cca dvou týdnech už ji dostávají vcelku. Protože prodleva mezi prvním a posledním sneseným vejcem je poměrně velká, probíhá líhnutí několik dní. Mladí pohlavně dospívají již v následujícím roce.
Hlavní složkou potravy poštolek jsou hraboši, též větší hmyz, ještěrky a ptáci zdržující se na zemi. V letech s nízkým stavem hlodavců stoupá zastoupení drobného ptactva v potravě.
Poštolka obecná je rozšířena v celé Evropě, Africe (kromě Sahary) a ve velké části Asie. Poštolky mají rády otevřenou krajinu a velice dobře se naučily žít v blízkosti člověka.
Puštík bělavý (Strix uralensis)
Puštík bělavý vypadá jako výrazně větší, mohutnější a světlejší puštík obecný (délka těla asi 60 cm) a má ve srovnání s ním zřetelně delší ocas. Zbarven je zpravidla nápadně světle, vyskytují se však i tmavá varianta. Obličej je okrouhlý, oči černohnědé. Samec a samice se navzájem neliší, samice však dorůstají větší mohutnosti (samec 540–730 g, samice 720–1200 g).
Puštík bělavý má velmi charakteristický hlasový projev: divoké „hu-hauhauhau“, resp. „vůhu-hu-hu“ s důrazem na první slabiku. Samice reaguje výkřiky „hé“ nebo „ve“, případně (v blízkosti hnízda) „chrú-chru-chru“.
Vyskytuje se v Evropě, v její severní a severovýchodní části (Švédsko, Finsko, Pobaltí) a v severní části Asie (Rusko) až po Koreu a Japonsko. Izolované populace se vyskytují v Karpatech a jejich blízkém okolí a východní a severovýchodní části Alp a jejich předhůří. V České republice se vyskytuje jen velmi vzácně v pralesních rezervacích v Beskydech a v oblasti Šumavy a Českého lesa. Ve středoevropských podmínkách se vyskytuje v lesích nad 400 metrů nad mořem, v oblibě má zejména staré bučiny.
Většinou je aktivní po setmění, ale občas loví i ve dne. Potravu tvoří hlodavci a další drobní savci, ptáci a hmyz.
Puštík bělavý hnízdí v dutinách stromů nebo starých hnízdech dravců. Samice snáší obvykle 2–4 bílá vejce, na kterých sedí sama po dobu 27–34 dnů. Mláďata krmí rodiče asi 5 týdnů, po vylétnutí je ještě asi jeden měsíc přikrmují. Stejně jako u dalších puštíků rodiče své hnízdo urputně brání před vetřelci, výjimečně napadnou i člověka.
Puštík bradatý (Strix nebulosa)
Puštík bradatý nebo vousatý náleží k největším sovám. S délkou těla 61–84 cm (obvykle okolo 72 cm) a rozpětím křídel až 152 cm (obvykle kolem 140 cm) a hmotností 790–1454 g je největší severoamerickou sovou. V Evropě mu konkuruje výr velký, který je na délku menší, ale celkově mohutnější a má delší křídla. Samice puštíka vousatého jsou mírně větší než samci. Starší jedinci mají žluté oči a okolo nich tmavé kruhy v šedé masce. Zdola je maska lemována bílými pírky připomínajícími knír, což dalo druhu jeho jméno.
Puštík vousatý létá velice tiše a má vynikající sluch. Často loví tak, že létá nad sněhem a naslouchá zvukům pod něj. Když zaslechne kořist, vrhne se prudce celou svou vahou na místo, kde se kořist pohybuje, čímž dokáže prorazit krustu, která by unesla osmdesátikilového člověka. Kořistí jsou zejména malí savci, převážně hlodavci. Schopnost lovit kořist i v hlubokém sněhu, kde jsou ostatní sovy bez šancí na úspěch, ho předurčuje k životu v chladných podmínkách. Dospělý puštík spořádá v zimě za jediný den hlodavce představující třetinu jeho hmotnosti. Severní populace migrují za potravou stovky kilometrů podle výskytu hrabošů, kteří jsou jejich téměř výhradní potravou, naproti tomu jižní jsou usedlejší, mají pestřejší stravu a někdy vytvářejí trvalá lovecká teritoriao průměru až 8 km.
Přirozený areál puštíka vousatého zahrnuje jižní část severní Asie a Severní Ameriku, kde hnízdí mezi Velkými jezery a Hudsonovým zálivem a dál na západ až k pobřeží Aljašky. Na západě jeho areál zasahuje hluboce na jih Ameriky.
Vyhledává vzrostlé a nepříliš husté jehličnaté lesy, kde je dostatek mýtin, luk a volného prostoru.
Hnízdí na pahýlech starých stromů nebo v hnízdech dravců. Obvyklá snůška se pohybuje okolo 3–4 vajec. Pro puštíky není problém zahnízdit v zimě za hlubokého sněhu. Mláďata se rozlézají z hnízda mnohem dříve, než začnou létat (asi ve 4 týdnu života), rodiče je pak ještě celé léto hlídají a krmí. Jako řada jiných puštíků bez váhání napadnou kohokoliv, kdo by se příliš přiblížil k jejich hnízdu, včetně velkých šelem či člověka. Vzhledem k jejich velikosti a síle jejich útok není nic příjemného a dokážou úspěšně zahnat i velké vetřelce.
Raroh velký (Falco cherrug)
Raroh velký je velký dravec z čeledi sokolovitých. Dorůstá 47 – 55 cm s rozpětím křídel 105 – 129 cm. Svrchu je převážně hnědý s šedými letkami, temeno hlava je zbarveno hnědě. Spodina těla je světlá s hnědými stříkanci na břiše. Obě pohlaví jsou si velmi podobná, mladí ptáci jsou v porovnání s dospělci jednotvárněji hnědější.
Nejčastěji ho uslyšíme jak se ozývá ostrým „kiy-ee“.
Hnízdí v rozmezí od východní Evropy východně přes Asii až po Mandžusko. Je převážně tažný, zimuje v Etiopii, na Arabském poloostrově, v severní Indii, Íránu a západní Číně. Obývá otevřené krajiny s řídkým porostem stromů.
Živí se zejména hlodavci a ptáky, které loví přímým pronásledováním. Nejčastěji se jedná o zemní veverky nebo holuby.
Hnízdí na zemi, holých skalních římsách nebo v opuštěných hnízdech jiných větších ptáků na stromech. Klade 3 – 6 vajec.
Raroh velký je v současné době vyhodnocen jako ohrožený druh. Důvodem je rychlý populační pokles, který je viditelný zvláště na asijském kontinentě. Jeho největší hrozbou je ztráta přirozeného biotopu a lov.
Sokol stěhovavý (Falco peregrinus)
Rozpětí křídel sokola stěhovavého je 85–115 cm, délka těla 35–50 cm. Samci váží od 500 g do 750 g, samice jsou výrazně větší a váží 910 až 1500 g. Dospělý pták má tmavě šedý až šedočerný hřbet a bílou spodinu s kapkovitými skvrnami na hrdle přecházejícími v příčné vlnky na břiše. Samice může mít spodinu těla nahnědlou. Ruční letky jsou černohnědé, špičky křídel černé, ocas šedohnědý, s příčnými skvrnami. Konec ocasu je bíle olemován. Na bělavou tvář zasahuje tmavá šedočerná barva z temene a tvoří nápadný, charakteristický vous. Světlejší severní populace mají i tento vous užší a méně výrazný. Mladí ptáci mají hřbet spíš šedohnědý s bělavými nebo nažloutlými lemy per. Ocas mají tmavohnědý se světlými příčnými pruhy. Spodinu těla mají výrazně podélně skvrnitou.
Sokol stěhovavý má kosmopolitní rozšíření. Přirozeně se nevyskytuje pouze v Antarktidě, částech jižní Ameriky, na Novém Zélandu a Islandu.
Sokoli létají rychlým máváním křídel, plachtí jen na krátkých úsecích. Loví téměř výhradně ptáky za letu. Jeho styl lovu není příliš vhodný pro pozemní kořist, proto se k lovu drobných savců uchyluje výjimečně a ptáky na zemi se pokouší donutit vzlétnout. Vrhá se z velké výšky na kořist pod sebou a na kořist útočí svými pařáty. Při střemhlavém letu dosahuje až 300 km/h. Náraz v této rychlosti by byl nebezpečný i pro něj a proto se snaží trefit spíš křídlo, než přímo tělo kořisti. Ze stejného důvodu nemůže zaútočit na hejno a některé druhy drobných ptáku se proto na obranu před sokolem shlukují do hejna. Kořist většinou po útoku klesne k zemi, kde ji sokol usmrtí klovnutím, pokud pád přežila. Nejčastější kořistí sokola stěhovavého bývají holubi, hrdličky, špačci, různé druhy drozdů, koroptve, různé druhy kachen, racci, ale i drobnější ptáci jako rorýsi, vlaštovky či pěnkavy. Troufne si i na havrany a vrány. Ze savců jsou častí netopýři, ale i králíci, sysli a veverky.
Sokoli pohlavně dospívají ve dvou až třech letech. Před hnízděním předvádí akrobatické zásnubní lety. V přírodě hnízdí převážně na skalních stěnách, pokud nemají k dispozici skály, zahnízdí i ve starém hnízdě jiného druhu. Sám hnízdo nestaví, ani neupravuje, na skále mnohdy hnízdí přímo na holém podkladu. Byla zaznamenána i hnízda na zemi. Oblíbil si lidské stavby a často hnízdí ve zříceninách hradů nebo na různých věžích. Přesto na rozdíl od poštolky nehnízdí příliš často ve velkých městech. Na svá hnízda se pravidelně vracejí, nebo hnízdí alespoň poblíž starého místa.
Ve střední Evropě snáší samice nejčastěji na konci března či začátku dubna 3–4 vejce. Sedí na nich cca 29–30 dní samice občas ji střídá samec. Samice si buď potravu sama uloví, když ji samec vystřídá v sezení, nebo jí samec nosí kořist na hnízdo. Po vylíhnutí se o mláďata na hnízdě stará cca 14 dní jen samice, samec přináší kořist, po té se střídají. Mláďata opouští hnízdo po 35 až 42 dnech, ale rodiče je nadále krmí ještě aspoň dva měsíce.
Sovice sněžní (Bubo scandiacus)
Sovice sněžní má délka těla asi 60 cm, rozpětí křídel 160 cm a hmotnost 1,4–2,6 kg. Je svou stavbou těla skvěle přizpůsobena životu v oblastech s chladnějším klimatem. Má mohutné tělo porostlé hustým peřím, kulatou hlavu s čistě bílým obličejem, velkýma, žlutýma očima a černým, zahnutým zobákem, poměrně dlouhý ocas a hustě porostlé končetiny s dlouhými a zahnutými drápy. Mezi pohlavími je mírně vyvinut pohlavní dimorfismus. Samec je výrazně menší než samice, má sněhově bílé opeření a oproti samici, která je hustě černě skvrnitá, má skvrnění téměř minimální. Mladí jedinci jsou zbarveni stejně jako dospělé samice.
Sovice sněžní patří mezi typické obyvatele cirkumpolárních oblastí. Nejhojněji se vyskytuje v tundrách a velkých planinách v severní části Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Je částečně tažná, většina populací na zimu migruje do jižnějších oblastí, nejčastěji do Texasu, Gruzie, jižního Ruska, severní Číny, případně až do Karibiku. Zřídkakdy se zatoulá i na území České republiky.
Sovice sněžní je v zimě aktivní za svítání a soumraku, s příchodem léta přechází spíše na denní aktivitu.
Živí se především malými hlodavci, nejčastěji lumíky sibiřskými, při příliš nepříznivých podmínkách, kdy je výrazný nedostatek hlavní potravní složky, loví i jiné savce nebo menší až středně velké ptáky. Svou kořist vyhlíží za letu, případně z nízké pozorovatelny, např. ze skalky nebo spadlých větví, kde je díky svému bílému zbarvení s černými skvrnami skvěle zamaskována, a následně se na ni vrhá přímým výpadem a uchopí ji do svých mohutných drápů, které ji téměř okamžitě usmrtí. Na hnízdící jedince připadá jeden až dva lumíci na den, rodiče s odrostlými mláďaty mohou pozřít i více jak 1300 lumíků, z čehož plyne, že je na ně přísné vázaná a jejich pokles by zcela jistě znamenal i pokles volně žijících sovic sněžných.
Hnízdí na zemi a k hnízdění vybírá oblasti s dobrou viditelností, dostatečnou hojností potravy a s menším množstvím sněhu. Jako hnízdo používá jen mělkou prohlubeninu, občas však využívá i opuštěná hnízda orlů. V květnu snáší 5 až 14 vajec, na kterých sedí samice zhruba 70 dní, samec ji přitom obstarává potravu. Mláďata jsou po narození čistě bílá, později šedá a jejich rodiče je velice agresivně brání před menšími i většími predátory, kteří se na nebezpečnou vzdálenost přiblíží ke hnízdu.
Sýček králičí (Athene cunicularia)
Sýček králičí je asi 25 cm velká, široce rozšířená sova z čeledi puštíkovitých. Rozpětí křídel má přibližně 53 cm a váží okolo 170 g. Dospělý jedinci mají hnědou hlavu a křídla s bílými tečkami. Hruď mají bílou s různě hnědými skvrnami. Sova králičí má oproti jiným sovám výrazně dlouhé šedé nohy.
Obývá otevřené suché krajiny s nízkou vegetací, nejčastěji pastviny, zemědělskou krajinu a polopouště na velkém území Severní a Jižní Ameriky. Jedinci ze Severní Ameriky jsou přitom tažní se zimovišti ve Střední Americe, jedinci z populací jihoamerických však na svých hnízdištích setrvávají po celý rok.
Na rozdíl od většiny ostatních puštíkovitých je aktivní také ve dne a zdržuje se zejména na zemi. Na kořist, kterou tvoří široká řada bezobratlých živočichů (např. velký hmyz) i malých obratlovců (zejména hlodavci), číhá na vyvýšeném místě (např. na spadlém kmeni nebo kamenu).
Je obvykle monogamní a hnízdí v norách. Začíná hnízdit během konce března a v dubnu, kdy samice do hnízda klade 4–12 (průměrně 9) vajec, na kterých sedí sama po dobu 3–4 týdnů. Během období, kdy samice provádí inkubaci, ji samec do hnízda nosí potravu. Po čtyřech týdnech jsou již mláďata schopna létat na krátkou vzdálenost a začínají opouštět hnízdní noru. Rodiče je však přestávají zcela krmit až po 1–3 měsících.
Výr velký (Bubo bubo)
Tento velký pták má délku těla mezi 60 a 70 cm, rozpětí křídel se pohybuje okolo 170 cm a hmotnost 1,8 – 3,5 kg. Samice jsou zřetelně větší než samci. Na hlavě má z peříček výrazné pohyblivé chvosty připomínající ouška. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu rezavohnědé s tmavohnědými skvrnami, na břiše světlejší odstín s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresbu. Let je velmi tichý a střídá mávání s plachtěním. Pokud je vyrušen a nemůže nijak uniknout, čepýří se, nafukuje a výhružně syčí.
Výr velký je rozšířen téměř v celé Evropě, v severozápadní Africe a ve značné části Asie. Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy však osidluje i oblasti beze skal, pak osidluje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.
Loví v noci v rozsáhlém revíru. Kořistí jsou zejména hlodavci, zajíci, králíci a další drobní savci. Nepohrdne ale ani spícími ptáky včetně dravců. S oblibou pak loví ježky. Ve dne je naopak zase napadán řadou denních ptáků, zejména dravci nebo havranovitými.
Začátkem zimy si výr značkuje teritorium výrazným hú-hú, občas ho prokládá i jinými zvuky, které mohou připomínat zvláštní řehot. Samice houká hlouběji než samec. Výři vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Koncem března až začátkem dubna snáší samice 2 – 5 čistě bílých vajec. Samice na nich sedí a hlídá je, samec ji krmí. Samice je březí 31 – 36 dní. Mláďata se líhnou asi po 35 dnech. Postupem času se mláďata rozlézají dál po okolí, po 6 týdnech se už v hnízdě moc nezdržují a postupně se rozcházejí. Dobrými letci se stávají ve věku cca 100 dnů.