Dravci a sovy

Kalous ušatý
Káně lesní
Orel skalní
Poštolka obecná
Puštík bělavý
Raroh velký
Sovice sněžní
Výr velký


Kalous ušatý (Asio otus)

Kalous ušatý náleží mezi středně velké druhy sov. Délka jeho těla činí 35–40 cm a v rozpětí křídel měří 90–100 cm. Hmotnost u samců se pohybuje mezi 220–305 g, u samic pak mezi 260–435 g. Podobně jako všechny druhy sov má i kalous ušatý skvěle vyvinutý sluch a zrak, svou kořist dokáže dokonce lokalizovat i v naprosté tmě. Významně mu přitom napomáhá asymetrické umístění ušních dutin, kdy levá je výrazně výše položená než ta pravá. Zajímavé je také to, že má zrak uzbůsobený k vidění na větší vzdálenosti, přičemž na blízko vidí špatně. Dalšími znaky typické pro většinu sov jsou ostré drápy na silných končetinách a ostrý zahnutý zobák.
Je porostlý hustým, velmi měkkým peřím světle až tmavě hnědého zbarvení. Vrchní část těla je přitom tmavší s různorodou kresbou, spodina těla je zase posetá množstvím černých podélných skvrn. Jeho charakteristickým znakem jsou dlouhá pera kolem uší, která však, ačkoli tak vypadají, nemají žádný podíl na lepší kvalitě sluchu. Nápadný je také jeho oválný tvar obličeje s dobře patrným bílým peřím v závoji kolem žlutočervených očí ve tvaru písmena X.
Obě pohlaví jsou si velmi podobná, samice jsou však na přední straně těla nepatrně tmavší, mláďata v prachovém šatě jsou celí světlí s tmavým opeřením kolem očí a mladí ptáci mají v porovnání s dospělci zase volnější peří. Létá velmi tiše. V letu se dá rozeznat od jiných sov podle silné hlavy, dlouhých úzkých křídel a pomalého mávání křídel, jeho dlouhá pera na hlavě však patrná nejsou, v letu je totiž drží přitisklé u hlavy. Ozývá se zřídkakdy, ale jeho hlas je většinou slyšitelný i na větší vzdálenost. Samci vydávají krátké, tlumené, pravidelně se několikrát za sebou opakující „hú“, samice se ozývají ještě méně než samci a jejich hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata na hnízdě se pak potravy dožadují naříkavým kolísavým pískavým „puí“.

V České republice se jedná o jednu z nejhojnějších a nejrozšířenějších sov vůbec. Obývá všechny kontinenty severní polokoule a izolovaně se vyskytuje také v Africe. Kalous ušatý přednostně obývá okraje lesů v blízkosti otevřených krajin s nízkou vegetací, jako jsou pole nebo louky, vyskytuje se také v močálech, větších parcích, houštinách a skupinách jehličnatých stromů. V zimě se často stahuje blíže k lidským obydlím a může být proto zaznamenán i ve městech.

Kalous ušatý je velmi skrytě žijící pták s noční aktivitou. Den tráví většinou vysoko na stromech v těsné blízkosti kmene, kde je díky svému hnědému zbarvení a štíhlému tělu velmi těžce zpozorovatelný. Při přímém ohrožení se načepýří, čímž opticky zvětšuje svou velikost, syčí a klape zobákem. V zimě se často združuje do malých skupin, které přes den odpočívají v těsné blízkosti u sebe.

Většinu potravy kalouse ušatého tvoří drobní hlodavci, nejčastěji hraboši, myšice, mladí potkani a krysy. Dále jsou v jeho potravě zastoupeni i jiní malí savci, jako jsou např. veverky, mladí králíci či rejsci. Na svou kořist přitom číhá z vyvýšeného místa a poté, co ji zaznamená, na ni velmi rychle útočí. Následně ji usmrcuje pomocí svých ostrých drápů a silného zobáku a pokud je to možné, tak ji polyká celou najednou, pokud ne, odnáší ji ve svých drápech na vyvýšeného místo, kde ji postupně požírá.

Pohlavně dospívá ve věku jednoho roku. Již v listopadu přitom začínají samci vyhledávat vhodné místo k zahnízdění. Při námluvách, které občas začínají již během ledna, samec v těsné blízkosti hnízda ve vzduchu tleská křídly pod tělem a klape zobákem a snaží se tak upoutat pozornost samice. Během hnízdního období kalousi ušatí obhajují jen malé teritorium v těsné blízkosti hnízda, občas hnízdí i několik párů nedaleko od sebe. Jsou přitom monogamní. Hnízdí obvykle jednou, v případě velké hojnosti potravy i dvakrát ročně, a to v rozmezí od března do června. Vlastní hnízda téměř vždy nestaví, na místo toho využívá již opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků (převážně vran, havranů a strak), ale i kání, veverek a volavek, zřídkakdy zahnízdí také v trhlině ve skále, v dutině stromu nebo na zemi.
Samice klade obden 3–7 bílých, zakulacených, 40 x 32 mm velkých a 23 g těžkých vajec, na kterých sedí sama po dobu 27–28 dnů. Jelikož však začíná sedět již na prvním vejci, mezi mláďáty je následně dobře patrný věkový rozdíl. Během období, kdy samice provádí inkubaci, ji samec do hnízda nosí potravu a následně z velké části obstarává potravu i pro již vylíhlá mláďata, zatímco samice se obvykle nevzdaluje daleko od hnízda. V případě, že je v blízkosti hnízda predátor výhružně syčí a načepýřuje peří nebo předvádí známou obrannou techniku, kdy předstírá neschopnost letu a predátora odláká do bezpečné vzdálenosti od vajec nebo mláďat. Ve věku 3–4 týdnů pomalu začínají mladí kalousi opouštět hnízdo a zdržují se na větvích v jeho blízkosti, po kterých dokáží šplhat také pomocí svého silnému zobáku. Ve věku zhruba 5 týdnů jsou již vzletná a o 1–2 týdny později se plně osamostatňují.

Kalous ušatý se ve volné přírodě dožívá průměrně 4 let, v zajetí se však může dožít i více než 20 let.

Zpět


Káně lesní (Buteo buteo)

Káně lesní je štíhlý pták velikosti 53cm se zakulacenými a širokými křídly, poměrně krátkým ocasem, zakřiveným zobákem a krátkými pařáty s ostrými drápy. Rozpětí křídel má 110–130 cm. Zbarvení je velice variabilní od černohnědé až po bledě smetanovou. Vrchní strana těla bývá jednobarevná, spodní světlejší s hnědým pruhováním, zobák je černý, na ocasních perech má tmavé proužky. Pohlaví se zbarvením neliší. Jeho hmotnost se pohybuje od 0,7 do 1,3 kg.
Často můžeme zaznamenat její přítomnost díky charakteristickému mňoukavému „vjiéé“, kterým se ozývá zvláště za letu.

Káně lesní je široce rozšířený pták žijící převážně v lesích. Vyskytuje se ve východní až západní Asii a v celé Evropě s výjimkou většího území Britských ostrovů, Skandinávského poloostrova a několika menších ostrovů. Evropská populace je z větší části tažná, odkud odlétá již během října a navrací se nejdříve během první poloviny března.

Potravu vyhlíží z vyvýšeného místa, např. stromu či drátů elektrického vedení, případně za letu nad poli nebo lesními mýtinami. Patří mezi cenné požírače myšovitých škůdců, kteří tvoří hlavní složku její potravy. Často ji můžeme zahlédnout i u mršiny, které někdy požírá i u samých okrajů silnic, občas uloví také plaza, jiného menšího savce nebo malého ptáka.

Mimo období rozmnožování a tahu žije káně lesní po většinu roku samostatně. Před spářením provádí vznášivé lety ve velké výšce, s příkrými pády a rychlým stoupáním. Během dubna až června si staví na stromech mohutné hnízdo z větví, do kterého klade 1–2 nažloutlá vejce s rezavohnědým skvrněním o velikosti 51 × 15 mm. Na vejcích sedí střídavě oba rodiče po dobu 33–35 dní. Mláďata opouští hnízdo zhruba v 46. dni života. V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice, byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíc.

Zpět


Orel skalní (Aquila chrysaetos)

Délka těla je 80 – 90 cm, rozpětí křídel má 195 – 220 cm a váží od 2,8 do 4,5 kg. Orel skalní je robustní pták s dlouhým ocasem, velkými a silnými spáry, silným zobákem a širokými křídly, které mají mezi letkami mezery pro dosažení vyššího vztlaku při vznášení. Zbarvení a velikost se viditelně liší podle několika poddruhů. Podobně jako u mnoha jiných dravců jsou i u orla skalního samice výrazně větší než samci. Zbarvení peří se pohybuje od černohnědé po tmavě hnědou se zlatým odstínem na temeni hlavy a zátylku, díky kterému získal i svůj anglický název Golden Eagle. Hřbet bývá také obvykle světlejší než břišní část těla. Pohlaví se vzájemně od sebe zbarvením neliší. Mladí ptáci mají světlá pera na křídlech a při kořeni ocasu, které jim mizí až v pátém roce života. Nijak zvlášť se hlasově neprojevuje, při letu občas vydává jemné hvízdání.

Orel skalní je obyvatelem hornatých oblastí, polopouští, luk nebo polí. Je částečně tažný, v Česku jej můžeme vzácně spatřit od ledna do května, kdy odlétá na svá hnízdiště. Zde se zdržuje až do září a k nám se znovu vrací v říjnu. Patří k agresivnějším druhům. Kromě České republiky ho můžeme spatřit v Severní Americe, Evropě a Asii.

Při hledání potravy se orel skalní vznáší ve velké výšce a bedlivě prohlíží terén pod sebou. Má velice dobrý zrak a svou kořist může spatřit i na velkou vzdálenost. Když se tak stane, začne se pomalu snášet dolů a svou nic netušící oběť uchopí do silných spárů a většinou vynese na vyvýšené místo. Silným zobákem ji poté rozporcuje a natrhá na menší kousky, které konzumuje. Velice často loví v párech, přičemž využívá vzájemné spolupráce. Jeho potravou se nejčastěji stávají svišti, zajíci, myši, lasice, lišky, mladí jeleni, občas i malí až středně velcí ptáci. Během zimního období, kdy je nedostatek potravy, se často přiživuje i mršinami.

Hnízdí v Alpách a v severní a jižní Evropě. Na stromech nebo skalách si buduje mohutné hnízdo, ke kterému se vrací každým rokem, přičemž ho vždy o něco zvětší. Hnízdo je až 2 metry široké a zhruba jeden 1 m vysoké a staví si jej ze silných větví a vystýlá jej rostlinami nebo trávou. Hnízdo postavené na stromech slouží až na období, kdy orli hnízdí, hned několika menším ptákům a savcům jako úkryt, ačkoli se po několika letech většinou pod masivní tíhou větví propadá.

Hnízdní období trvá od června do září. Samice klade dvě bílá vejce, na kterých sedí zhruba 45 dnů. Mláďata jsou čistě bílá, postupně jim přibývá černé skvrnění a létat a vyhledávat potravu začínají až po 50 dnech života. Ve většině případů přežije jen jedno, starší a silnější mládě, které nepustí mladší k potravě nebo jej dokonce vystrčí z hnízda ven. V přírodě se může orel skalní dožít i více jak 26 let.

Zpět


Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

Poštolka obecná je drobný sokolovitý dravec. Hmotnost samce dosahuje v průměru cca 180 g a samice 220 g. Rozpětí křídel se pohybuje mezi 68 – 80 cm a délka 31 – 37 cm. Údaje se však podle různých zdrojů mohou velmi lišit, neboť poštolky mají velkou geografickou proměnlivost nejen ve velikosti, ale i v barvě. Jako všichni sokolovití mají poštolky výrazně zašpičatělá křídla a dlouhý ocas.
Výrazným znakem je červenohnědě zbarvený hřbet u samců s tmavými skvrnami, u samic a mláďat s tmavými příčnými pruhy nebo vlnkami. Ruční letky jsou tmavé. Spodina těla je světlejší s podobnými tmavými skvrnami jako na hřbetě u mláďat je výrazné podélné skvrnění. Samci mají temeno a týl hlavy šedé a bělavé hrdlo lemuje výrazný černý vous na líci. Šedý mají i ocas většinou bez pruhů, jen na konci mají širokou tmavou pásku. Samice a mláďata mají ocas hnědý s tmavým příčným pruhováním.
Nejcharakterističtější je pro poštolky jejich třepotavý let, kdy se udržují ve vzduchu na jednom místě, vyhlížejí kořist a po jejím zahlédnutí útočí střemhlavým letem. Poštolky za letu poměrně rychle mávají křídly a po několika úderech dělají přestávku. Při kroužení mají široce rozevřený ocas.

Poštolka obecná se dokáže velmi dobře přizpůsobit prostředí. Nejhojněji hnízdí v otevřené krajině s alejemi nebo skupinami stromů. Hnízdí i na okrajích lesů a v posledních desetiletích se stěhuje i do měst. Hnízdí od konce dubna do července jednou ročně, v případě velmi příznivých podmínek můžou výjimečně zahnízdit i dvakrát. Venkovské populace hnízdí v průměru o 14 dní později než populace městské. Poštolky vlastní hnízdo nestaví, využívají hnízda jiných ptáků (zejména strak a vran) a také různé dutiny, římsy a výklenky budov, kde snáší vejce pro která jen vytlačí důlek v původním materiálu, pokud to jde. Později je v hnízdě značné množství zbytků kořisti. V poslední době také velmi často hnízdí na balkonech paneláků na sídlištích.
Samice snáší 3–7 vajec. Zbarvení vajec je proměnlivé vesměs okrově hnědé s tmavšími skvrnami, nebo mramorováním. Na vejcích sedí zpravidla samice a samec jí nosí potravu. Inkubace trvá cca 28 dnů, po vylíhnutí shání potravu jen samec, ale samice se k němu po pár dnech přidává a krmí oba rodiče 27–32 dnů na hnízdě a další cca týden i po opuštění hnízda. Z počátku samice mláďatům potravu trhá, po cca dvou týdnech už ji dostávají vcelku. Protože prodleva mezi prvním a posledním sneseným vejcem je poměrně velká, probíhá líhnutí několik dní. Mladí pohlavně dospívají již v následujícím roce.

Hlavní složkou potravy poštolek jsou hraboši, též větší hmyz, ještěrky a ptáci zdržující se na zemi. V letech s nízkým stavem hlodavců stoupá zastoupení drobného ptactva v potravě.

Poštolka obecná je rozšířena v celé Evropě, Africe (kromě Sahary) a ve velké části Asie. Poštolky mají rády otevřenou krajinu a velice dobře se naučily žít v blízkosti člověka.

Zpět


Puštík bělavý (Strix uralensis)

Puštík bělavý vypadá jako výrazně větší, mohutnější a světlejší puštík obecný (délka těla asi 60 cm) a má ve srovnání s ním zřetelně delší ocas. Zbarven je zpravidla nápadně světle, vyskytují se však i tmavá varianta. Obličej je okrouhlý, oči černohnědé. Samec a samice se navzájem neliší, samice však dorůstají větší mohutnosti (samec 540–730 g, samice 720–1200 g).
Puštík bělavý má velmi charakteristický hlasový projev: divoké „hu-hauhauhau“, resp. „vůhu-hu-hu“ s důrazem na první slabiku. Samice reaguje výkřiky „hé“ nebo „ve“, případně (v blízkosti hnízda) „chrú-chru-chru“.

Vyskytuje se v Evropě, v její severní a severovýchodní části (Švédsko, Finsko, Pobaltí) a v severní části Asie (Rusko) až po Koreu a Japonsko. Izolované populace se vyskytují v Karpatech a jejich blízkém okolí a východní a severovýchodní části Alp a jejich předhůří. V České republice se vyskytuje jen velmi vzácně v pralesních rezervacích v Beskydech a v oblasti Šumavy a Českého lesa. Ve středoevropských podmínkách se vyskytuje v lesích nad 400 metrů nad mořem, v oblibě má zejména staré bučiny.

Většinou je aktivní po setmění, ale občas loví i ve dne. Potravu tvoří hlodavci a další drobní savci, ptáci a hmyz.

Puštík bělavý hnízdí v dutinách stromů nebo starých hnízdech dravců. Samice snáší obvykle 2–4 bílá vejce, na kterých sedí sama po dobu 27–34 dnů. Mláďata krmí rodiče asi 5 týdnů, po vylétnutí je ještě asi jeden měsíc přikrmují. Stejně jako u dalších puštíků rodiče své hnízdo urputně brání před vetřelci, výjimečně napadnou i člověka.

Zpět


Raroh velký (Falco cherrug)

Raroh velký je velký dravec z čeledi sokolovitých. Dorůstá 47 – 55 cm s rozpětím křídel 105 – 129 cm. Svrchu je převážně hnědý s šedými letkami, temeno hlava je zbarveno hnědě. Spodina těla je světlá s hnědými stříkanci na břiše. Obě pohlaví jsou si velmi podobná, mladí ptáci jsou v porovnání s dospělci jednotvárněji hnědější.
Nejčastěji ho uslyšíme jak se ozývá ostrým „kiy-ee“.

Hnízdí v rozmezí od východní Evropy východně přes Asii až po Mandžusko. Je převážně tažný, zimuje v Etiopii, na Arabském poloostrově, v severní Indii, Íránu a západní Číně. Obývá otevřené krajiny s řídkým porostem stromů.

Živí se zejména hlodavci a ptáky, které loví přímým pronásledováním. Nejčastěji se jedná o zemní veverky nebo holuby.

Hnízdí na zemi, holých skalních římsách nebo v opuštěných hnízdech jiných větších ptáků na stromech. Klade 3 – 6 vajec.

Raroh velký je v současné době vyhodnocen jako ohrožený druh. Důvodem je rychlý populační pokles, který je viditelný zvláště na asijském kontinentě. Jeho největší hrozbou je ztráta přirozeného biotopu a lov.

Zpět


Sovice sněžní (Bubo scandiacus)

Sovice sněžní má délka těla asi 60 cm, rozpětí křídel 160 cm a hmotnost 1,4–2,6 kg. Je svou stavbou těla skvěle přizpůsobena životu v oblastech s chladnějším klimatem. Má mohutné tělo porostlé hustým peřím, kulatou hlavu s čistě bílým obličejem, velkýma, žlutýma očima a černým, zahnutým zobákem, poměrně dlouhý ocas a hustě porostlé končetiny s dlouhými a zahnutými drápy. Mezi pohlavími je mírně vyvinut pohlavní dimorfismus. Samec je výrazně menší než samice, má sněhově bílé opeření a oproti samici, která je hustě černě skvrnitá, má skvrnění téměř minimální. Mladí jedinci jsou zbarveni stejně jako dospělé samice.

Sovice sněžní patří mezi typické obyvatele cirkumpolárních oblastí. Nejhojněji se vyskytuje v tundrách a velkých planinách v severní části Evropy, Asie, Grónska a Kanady. Je částečně tažná, většina populací na zimu migruje do jižnějších oblastí, nejčastěji do Texasu, Gruzie, jižního Ruska, severní Číny, případně až do Karibiku. Zřídkakdy se zatoulá i na území České republiky.

Sovice sněžní je v zimě aktivní za svítání a soumraku, s příchodem léta přechází spíše na denní aktivitu.

Živí se především malými hlodavci, nejčastěji lumíky sibiřskými, při příliš nepříznivých podmínkách, kdy je výrazný nedostatek hlavní potravní složky, loví i jiné savce nebo menší až středně velké ptáky. Svou kořist vyhlíží za letu, případně z nízké pozorovatelny, např. ze skalky nebo spadlých větví, kde je díky svému bílému zbarvení s černými skvrnami skvěle zamaskována, a následně se na ni vrhá přímým výpadem a uchopí ji do svých mohutných drápů, které ji téměř okamžitě usmrtí. Na hnízdící jedince připadá jeden až dva lumíci na den, rodiče s odrostlými mláďaty mohou pozřít i více jak 1300 lumíků, z čehož plyne, že je na ně přísné vázaná a jejich pokles by zcela jistě znamenal i pokles volně žijících sovic sněžných.

Hnízdí na zemi a k hnízdění vybírá oblasti s dobrou viditelností, dostatečnou hojností potravy a s menším množstvím sněhu. Jako hnízdo používá jen mělkou prohlubeninu, občas však využívá i opuštěná hnízda orlů. V květnu snáší 5 až 14 vajec, na kterých sedí samice zhruba 70 dní, samec ji přitom obstarává potravu. Mláďata jsou po narození čistě bílá, později šedá a jejich rodiče je velice agresivně brání před menšími i většími predátory, kteří se na nebezpečnou vzdálenost přiblíží ke hnízdu.

Zpět


Výr velký (Bubo bubo)

Tento velký pták má délku těla mezi 60 a 70 cm, rozpětí křídel se pohybuje okolo 170 cm a hmotnost 1,8 – 3,5 kg. Samice jsou zřetelně větší než samci. Na hlavě má z peříček výrazné pohyblivé chvosty připomínající ouška. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu rezavohnědé s tmavohnědými skvrnami, na břiše světlejší odstín s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresbu. Let je velmi tichý a střídá mávání s plachtěním. Pokud je vyrušen a nemůže nijak uniknout, čepýří se, nafukuje a výhružně syčí.

Výr velký je rozšířen téměř v celé Evropě, v severozápadní Africe a ve značné části Asie. Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy však osidluje i oblasti beze skal, pak osidluje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.

Loví v noci v rozsáhlém revíru. Kořistí jsou zejména hlodavci, zajíci, králíci a další drobní savci. Nepohrdne ale ani spícími ptáky včetně dravců. S oblibou pak loví ježky. Ve dne je naopak zase napadán řadou denních ptáků, zejména dravci nebo havranovitými.

Začátkem zimy si výr značkuje teritorium výrazným hú-hú, občas ho prokládá i jinými zvuky, které mohou připomínat zvláštní řehot. Samice houká hlouběji než samec. Výři vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Koncem března až začátkem dubna snáší samice 2 – 5 čistě bílých vajec. Samice na nich sedí a hlídá je, samec ji krmí. Samice je březí 31 – 36 dní. Mláďata se líhnou asi po 35 dnech. Postupem času se mláďata rozlézají dál po okolí, po 6 týdnech se už v hnízdě moc nezdržují a postupně se rozcházejí. Dobrými letci se stávají ve věku cca 100 dnů.

Zpět