Čáp bílý
Čejka chocholatá
Kachna divoká
Kachnička mandarinská
Labuť černá
Labuť velká
Ledňáček říční
Lyska černá
Polák chocholačka
Polák velký
Potápka roháč
Racek chechtavý
Slípka zelenonohá
Vodouš rudonohý
Volavka bílá
Volavka popelavá
Čáp bílý (Ciconia ciconia)
Jedná se o poměrně velký druh, jeho váha se pohybuje v rozmezí 2,3 – 4,4 kg, samice jsou o něco menší. Čápi bílí dosahují výšky 95 – 105 cm, rozpětí křídel mají 155 – 165 cm. Ve zbarvení převažuje bílá barva, konce letek jsou černé, zobák a dlouhé nohy červené, u mladých jedinců tmavé. Na rozdíl od volavek mají čápi při letu natažený krk. Typickým zvukovým projevem je klapání zobákem.
Čápi se vyskytují na vlhkých loukách, polích, okrajích vod, preferují otevřenou krajinu, často se však nacházejí v blízkosti lidských obydlí.
Na konci léta čápi migrují na zimoviště ve střední a jižní Africe. Několik málo jedinců přezimuje i ve střední Evropě, v České republice se jedná asi o 10 kusů ročně. Tažná hejna mohou čítat i stovky ptáků.
Nejznámější čapí potravou jsou žáby, patří sem ale i další obojživelníci, také ryby, plazi, hmyz a jeho larvy, hraboši (významné pro zemědělství), krtci a dále mláďata různých savců. V Africe často sleduje hejna sarančí.
Hnízda si staví na stromech, střechách, komínech, využívají i umělé hnízdní podložky, v poslední době stoupá jejich obliba v hnízdění na sloupech elektrického vedení. Hnízdění probíhá buď jednotlivě nebo v menších skupinách a začíná v období duben – květen. Hnízdo se skládá převážně z větví a klacků, samice snáší v průměru 2 – 4 vejce, případně jen 1 nebo dokonce 5. Inkubace vajec trvá přibližně 33 dní, vejce zahřívají oba rodiče. Dva měsíce po vylíhnutí se mláďata učí létat.
Čejka chocholatá (Vanellus vanellus)
Pták o váze 130 – 330 g, délce těla 28 – 31 cm a rozpětí křídel 82 – 87 cm. Zbarvení je podobné u obou pohlaví, hřbet a křídla mají kovově zelenavé zbarvení. Na rozdíl od samce má samice na hrudi bílou pásku. Vztyčitelná chocholka na hlavě dala druhu druhový přívlastek. Mláďata jsou zbarvena více do hněda, aby byla více chráněna před zraky predátorů.
Potravou jsou pavouci, měkkýši, hmyz a jeho larvy, části rostlin, další drobní živočichové.
Typickým prostředím čejky chocholaté jsou mokřadní louky a pole, zárověň preferuje spíše otevřená prostranství a nepříliš hustou vegetací. Hlasové projevy se skládají převážně z varovných výkřiků. Pohybuje se chůzí po zemi, zárověň je to obratný letec, jehož svatební lety se vyznačují množstvím rychlých obratů a prudkých stoupání. Zpravidla žijí v párech, případně ve skupině několika párů. Hnízdění začíná již koncem března. Hnízdo se nachází v důlku v zemi, který hloubí sameček jako součást toku, a je vystláno suchou travou. Jako místo pro hnízdění si čejky chocholaté vybírají mokré louky a pole, proto jsou často zničena polnohospodářskou technikou, což se negativně podepisuje na početnosti tohoto druhu. Samice snáší zpravidla 4 vejce, jejich inkubace trvá necelý měsíc. Zatímco o zahřívání vajec se stará hlavně samice, o mláďata se starají oba rodiče. Po 5 – 6 týdnech začínají mláďata létat. Na přelomu léta a podzimu odlétají středoevropské čejky na zimoviště v jihozápadní Evropě a severozápadní Africe. Tamní populace se nestěhují.
Kachna divoká (Anas platyrhynchos)
Kachna divoká se vyskytuje na celém území Euroasie a Severní Ameriky. Obývá nižší polohy, jejím biotopem jsou tekoucí i stojaté vody, ústí řek i mořská pobřeží. Lze jí nalézt i v městských prostředích, na které se dokázala výborně přizpůsobit.
Kachna divoká je velký pták dorůstající 50 – 60 cm. Hmotnost se pohybuje okolo 690 – 1300 g a rozpětí křídel činí 81 – 95 cm. Kačer se od kachny liší hlavně výrazným zbarvením, které je nejvýraznější na hlavě a krku, které bývají tmavě zelené, zobák je zelonožlutý. Jinak je samec sivý, s hnědou hrudí. Na zadním okraji křídel má kovovomodrobílý lemovaný pás. V období rozmnožování je peří samečka nezaměnitelné se samičkou. Zobák mají samci tmavě žlutý a samička hnědý, někdy až hnědočerný. Samička kachny divoké není tak pestře zbarvena jako sameček a má hnědočerné ochranné zbarvení. Jediné nápadné místo je na zadním okraji křídel, které odpovídá samčímu.
Kachny divoké bývají hluční ptáci. Samice vydává kvákavé a hlasité „kvák kvák kvák kvák“ (řada slabik z nichž je první nejhlasitější a nejdůraznější), samec přidušené a hluboké „reb“, při vzrušení často opakované. Kachny divoké žijí v párech, které se tvoří již na podzim v říjnu a listopadu na společných shromaždištích.
Kachna divoká hledá potravu jak ve vodě, tak i na souši. Potrava je rostlinná i živočišná, většinou převládá složka rostlinné potravy (91 %), ale v létě a na podzim se zvyšuje dávka živočišné stravy. Mezi živočišnou potravu patří ryby, žáby, plazi, savce včetně myší a hrabošů a dokonce i zbytky mršin. Mezi rostlinnou převážně různé druhy trav.
Hnízdo bývá na nejrůznějších místech, především na březích vod, ostrůvcích, v rákosinách, ale i ve větší vzdálenosti od vody v dutinách stromů nebo na střechách budov. Kačer má za úkol výběr místa, ale stavba hnízda je jen záležitostí kachny. Hnízdění začíná od počátku března a protáhne se až do července. Čerstvá snůška však bývá nalezena i na začátku listopadu. Samice snáší nejčastěji 9 – 13 zelenožlutých nebo modrozelených vajec. Na vejcích sedí pouze samice 23 – 29 dní. Kachňata se líhnou dokonale vyvinuta, zásoby žloutku jim vydrží 3 dny a pak se krmí sama. Jde o mláďata nekrmivá a matka je brzy odvádí na vodu, kam seskočí sami nebo je z větších vzdáleností přenese matka v zobáku. Mláďata velmi dobře běhají, plavou a potápějí se. Ve stáří 20-ti dnů začíná růst kachňatům obrysové peří a po 50 dnech jsou zcela opeřená a začínají létat. Pohlavní dospělosti dosahují již v příštím roce.
Kachnička mandarinská (Aix galericulata)
Tato malá, krásně vybarvená kachnička váží cca 450 g. Patří k menším zástupcům vrubozobých. Samec je velmi krásně zbarvený, naproti tomu je samička celkově nenápadně hnědá. Nejlepšího vybarvení dosahují samečci v období toku.
Žije v Asii na Dálném Východě, Číně, Japonsku a Tchaj-wanu. V naší zemi se s ní ve volné přírodě můžeme setkat vyjímečně, když uprchne z nějakého chovu. Obývá lesnatá a křovinatá území v okolí jezer, řek a tůní na úpatí hor i v nížinách. Nevyhýbá se ani lidským sídlištím. Vlivem lovu a změn v životním prostředí se její stavy v přírodě značně snížily. Proto je v některých státech chráněna. Naše zima jí příliš nevadí, proto se dá chovat na rybníku celoročně. Jen je zapotřebí, aby celý povrch nezamrzl.
Živí se drobnými vodními živočichy, rybkami, zelenými částmi a semeny rostlin.
Samice vyhledává přirozené dutiny ve starých stromech. Někdy bývají hnízda i několik metrů nad zemí. Na zemi hnízdí jen vzácně. K toku dochází v jarních měsících, nejčastěji v dubnu a květnu. Samice snáší 9 – 12 vajec. Mláďata se líhnou za čtyři týdny. Káčata po vylíhnutí následují matku a sama vyskáčou ven.
Labuť černá (Cygnus atratus)
Labuť černá je nezaměnitelná. Měří 1,1 – 1,4 m, rozpětí křídel má 1,6 – 2 m a hmotnost mezi 6 a 9 kg. Podobně jako ostatní labutě má mohutné tělo, krátký ocas a končetiny a velmi dlouhý krk mírně prohnutý ve tvaru písmena S, který má nejdelší ze všech labutích druhů. Je celá černá s bílými letkami, které jsou nápadné zvláště za letu, a červeným zobákem s příčným bílým pruhem. Samce od samice zbarvením nerozlišíme, v porovnání se samicí však bývá o něco větší a mívá rovnější zobák. Mladí ptáci jsou hnědošedí. Plave s mírně nebo obloukovitě prohlým krkem.
Při vyrušení a obraně teritoria vydává syčivé zvuky a mává křídly. V letu a klidné poloze u ní můžeme také často zaslechnout výrazný a daleko slyšitelný hlas.
Labuť černá je početně rozšířený pták žijící na sladkých, poloslaných a slaných jezerech, řekách s hustě zarostlými břehy, zaplavených pastvinách a v bažinách v jihozápadní a východní Austrálii a na přilehlých ostrovech. Do České republiky byla dovežena jako okrasný pták do parků. Odtud různě jednotlivci uprchli a nyní žíjí v menších populacích na větších vodních plochách. Labuť černá není stěhovavá, ale zpravidla přelétává a dle počasí a dostupnosti potravy obvykle mění místa výskytu.
Živí se zejména vodními rostlinami, které z vodního dna získává pomocí nápadně dlouhého krku. Občas požírá i rostliny rostoucí na souši.
Podobně jako ostatní labutě i labuť černá žije v celoživotním a na sebe pevně vázaném páru. Labuť černá hnízdí obvykle v rozmezí od února do září, občas i v početných koloniích. Rozměrné, v průměru 1 – 1,5 m velké a až 1 m vysoké hnízdo, které tvoří velká hromada rákosů a travin umístěná v mělké vodě nebo na ostrůvcích, navštěvuje pravidelně každým rokem a dle potřeby jej obnovuje nebo rozšiřuje. Ročně klade 4 – 8 zelenobílých vajec, na kterých sedí oba rodiče po dobu 35 – 40 dní. Krátce po vylíhnutí se mláďata ve větších hloubkách občas vozí na hřbetech rodičů, v jejich blízkosti zůstávají do doby, kdy se zbaví prachového peří (přibližně 6 měsíců).
Ve volné přírodě se dožívá průměrně 10 – 15 let.
Labuť velká (Cygnus olor)
Labuť velká patří mezi naše největší ptáky. Má dlouhé, bíle zbarvené tělo s krátkým ocasem, černýma nohama, obloukovitě zahnutým štíhlým krkem a oranžovým zobákem s hrbolem na kořeni, který je u samce viditelně větší než u samice. Mláďata v prachovém peří jsou šedobílá, mladí ptáci jsou hnědošedí s černým zobákem bez hrbolu. Labuť létá s pomalými údery křídel a nataženým krkem. Délka těla je 140 – 160 cm, rozpětí křídel 235 cm, hmotnost pak 8 – 12,5 kg.
Nijak výrazně se po celý rok neozývá, výjimkou jsou pouze hvízdavé zvuky, které vydávají křídla za letu a syčení vydávané na obranu teritoria a obvykle doprovázené esovitým prohýbáním krku a máváním křídel.
Labuť velká obývá stojaté i pomalu tekoucí vody na velkém území Evropy. Postupem času byla vysazena také v Austrálii, na Novém Zélandu, Islandu, Faerských ostrovech, v jižní Africe a ve Spojených státech amerických. Současná žijící populace je stále početná – čítá zhruba 600 – 620 000 jedinců. Labuť je částečně tažný pták. Evropské populace migrují především do severní Afriky. V České republice se labuť velká chovala nejprve jako okrasný pták v zámeckých parcích a ve volné přírodě se vyskytovala jen velice ojediněle. Během druhé poloviny 20. století se začala výrazně šířit a na několika místech vytvořila nové populace.
Labuť velká se živí zejména vodními rostlinami, občas si jídelníček zpestří také starým pečivem, které jí lidé házejí do vody.
Námluvy jsou opravdovou podívanou. Jsou velice složité a trvají obvykle jen několik minut, při kterých se oba zvedají nad vodu, máchají křídly, roztahují ocasy, kroutí krkem a vzájemně se o sebe třou.
Velké hnízdo z proutí a rákosu staví na okrajích jezer, rybníků a na březích tekoucích vod. Samice do něj klade obvykle během května 4 – 8 zelenavých vajec o velikosti 112 × 75 mm. Na vejcích sedí především samice, samec zatím střeží okolí a na hnízdě ji zastupuje pouze ve chvíli, kdy si samice hledá potravu. Inkubační doba trvá zhruba 35 – 38 dní. Nekrmivá mláďata poté doprovázejí oba rodiče asi dva měsíce.
Ledňáček říční (Alcedo atthis)
Dorůstá 16 – 17 cm, rozpětí křídel má 24 – 26 cm a dosahuje hmotnosti mezi 40 a 45 g. Má zavalité tělo, krátký ocas a končetiny, široká křídla a zhruba 4 cm dlouhý rovný zašpičatělý zobák. Je výrazný svým zářivým zbarvením. Vnější část křídel, hřbet, ocas a téměř celou hlavu má modrou. Hruď a končetiny jsou jasně oranžové, zobák tmavý, skvrna pod ním a po stranách krku je pak zbarvena bíle. Obě pohlaví se zbarvením nijak výrazně neliší, samice však na rozdíl od samců mají červeně zbarvený kořen spodní čelisti. Mladí ptáci jsou obecně jednotvárněji zbarveni a jejich opeření má zelenavější odstín.
Let je rychlý (dokáže letět rychlostí vyšší jak 45 km/h) a přímý. Často a nápadně se ozývá, nejčastěji krátkým, ostrým a při vzrušení často opakovaným tyt-tyt.
Žije v blízkosti pomalu tekoucích čistých vod bohatých na ryby. Z tohoto důvodu mohou ledňáčci sloužit také jako indikace čisté vody. Nejčastěji tak obývá řeky, potoky, rybníky, jezera, přehrady a mokřiny.
Ledňáček říční se vyskytuje téměř v celé Evropě s výjimkou Islandu, severního cípu Britských ostrovů a Skandinávie. V České republice se ledňáček říční vyskytuje celoročně. I přesto, že je jeho populační trend na našem území v posledních letech na mírném vzestupu, stále jej řadíme mezi silně ohrožené a tudíž i přísně chráněné druhy. Jeho početnost je však většinou rok od roku odlišná a to zejména v závislosti na teplotách v zimním období. Vážnou hrozbu pro něj však představuje i ničení přirozeného biotopu a nedostatek hnízdních míst.
Ledňáček říční je plachý a po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. V případě, že na jeho území vnikne konkurent, skloní se, začne pomalu kývat hlavou ze strany na stranu a roztahuje křídla. K soubojům dochází jen zřídka, jeho podstatou je přitom shození jednoho z účastníků do vody a jeho přidržení pod ní. Tyto souboje se však téměř vždy obcházejí bez jakýchkoli vážných zranění.
Živí se zejména menšími rybami do velikosti 12 cm, které v jeho potravě zaujímají 65 %. Nejčastěji jsou zde zastoupeny vranky, pstruzi, štiky a tloušti. Vyjma ryb požírá i obojživelníky, hmyz a korýše. Ledňáček ztrácí rychlým létáním hodně energie, denně proto musí spořádat 60 % potravy z jeho celkové hmotnosti. Na kořist většinou číhá na větvi visící obvykle 1 – 2 m nad vodou, v případě, že se v okolí žádné vhodné větve nenacházejí, vyhlíží ji i za třepotavého letu. Pokud kořist spatří, vrhá se rychlým střemhlavým letem pod vodní hladinu, uchopí ji do zobáku a poté se opět vrací zpět na svou pozorovatelnu. Pod vodou má oči otevřené, ale chráněné jemnou blankou, díky které nevidí a spoléhá se tak pouze na dotek.
Ulovenou potravu následně zabijí údery o větev a polyká ji hlavou napřed, aby se neporanil o rybí šupiny a ploutve. Při lovu se může potopit i jeden metr pod vodní hladinu, obvykle však nepřesahuje hloubku 25 cm. Úspěšnost lovu je velmi nízká, vyjde přibližně jeden z deseti pokusů.
Obě pohlaví ledňáčka říčního pohlavně dospívají ve stáří jednoho roku. Hnízdění je po celý rok jediné období, kdy se nezdržuje samotářsky, ale v párech, každý pár přitom obhajuje teritorium velké až 1 km. Je známý svými námluvami, při kterých samec pronásleduje samičku, oba se spolu střemhlav vrhají do vody, avšak v poslední chvíli změní směr a letí vysoko ke korunám stromů. Ledňáččí zásnuby mohou trvat i několik hodin, poté dochází k tzv. zásnubnímu krmení. Samec přináší samici potravu, uklání se a předává ji přímo samičce do zobáku.
Hloubí si vlastní noru na příkrých březích v blízkosti vod. Většinou bývá umístěna vysoko nad hladinou, díky čemuž je chráněna před mnoha predátory. Pro její vybudování potřebuje měkkou půdu, do které zobákem naráží z letu až do doby, dokud se v ní neobjeví důlek. V konečném stádiu nora může na délku měřit až půl metru a na jejím konci je malá komůrka.
Hnízdí od května až do září, ročně má přitom obvykle 1 – 2 snůšky. Klade 5 – 7 bílých, 22 x 19 mm velkých a 4,3 g těžkých vajec, na jejichž sezení, které trvá 19 – 21 dní, se střídavě podílí oba rodiče. Výjimkou jsou pouze noci, kdy inkubaci vykonává pouze samice. Mláďata se rodí slepá a holá, v prvních dvou týdnech měří zhruba 5 – 8 cm. Zpočátku je rodiče krmí v intervalu 45 minut, v pozdějším věku již v intervalu 15 minut. Hnízdo opouští po 23 – 27 dnech. V tomto období jsou velmi náchylná a díky promoknutí peří se často při pokusu o lov kořisti utopí. Dospělosti se tak dožívá průměrně jen polovina. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 7 let. Dosud nejstarší zaznamenaný jedinec měl 21 let.
Lyska černá (Fulica atra, syn. Fulica prior)
Lyska černá má robustní tělo celé porostlé lesklým černým peřím. Odlišné barvy je pouze bílý zašpičatělý zobák a čelní štítek, červené oči a šedé končetiny, na kterých nemá plovací blány, ale pouze kožní lem. Samec má o něco větší čelní štítek než samice, zbarvením se od sebe neliší. Mladí ptáci jsou barvitější, postrádají čelní štítek a mají bíle zbarvenou přední část hrdla. Čelní štítek bývá navíc o něco větší na jaře než na podzim. Při plavání lyska navíc kývá hlavou střídavě dopředu a dozadu a před potopením provádí jakousi šipku. Délka jejího těla je 37 – 42 cm, rozpětí křídel 70 cm a hmotnost se pohybuje od 0,6 do 1,2 kg. Lyska černá patří mezi poměrně hlučné ptáky s bohatou škálou zvuků. Nejvíce se ozývá při hnízdění nebo vyplašení, přičemž se samice ozývá chraptivým „kev“ a samec ostrým „pix“ nebo „psssi“.
Lyska černá je typickým obyvatelem stojatých vod všeho druhu, v městech ji můžeme spatřit především v zimě, kdy se stěhuje na parková jezírka. Je částečně tažná. Část evropské a asijské populace se stěhuje na jih a západ a opouští již zamrzlé vody.
Potravu vyhledává především ve vodě a tvoří ji různé druhy vodních rostlin, malí vodní živočichové nebo případě části rostlin rostoucích na břehu. Pokud je vyplašena, s cákáním se nejprve rozbíhá po vodě a mohutně plácá křídly. To může navodit dojem, že nejde o dobrého letce, ale opak je pravdou a nejčastěji se prokazuje při jejich mnohdy dlouhých migracích.
Během období rozmnožování se u samců lysky černé projevuje neobvyklá agrese a masivní bránění svého teritoria, které trvá až do konce hnízdění. Ostrůvkovité a kopcovité hnízdo si staví z vodních rostlin, větviček a rákosu a je vždy umístěné v těsné blízkosti s vodou. Mnohdy buduje ještě jedno hnízdo určené k přespání nebo odpočinku dospělých ptáků. Hnízdí od dubna do května a klade 6 až 15 bíločerných vajec. Mláďata se líhnou po 22 dnech a jsou krmena oběma rodiči. Při nedostatku potravy se však u dospělců objevuje mezi brodivými ptáky neobvyklá agrese v podobě silného klování, které se může vychýlit až k usmrcení několika mláďat. Jedná se o poměrně dlouhověký druh, který se může dožít i více jak 15 let.
Polák chocholačka (Aythya fuligula)
Délku těla má 40 až 47 cm, jeho rozpětí křídel dosahuje 72 cm a hmotností se pohybuje od 0,5 do 1,4 kg. Polák chocholačka je o něco menší než kachna divoká. Má poměrně dlouhé tělo, kulatou hlavu a plochý a dlouhý zobák. Samec je svým charakteristickým zbarvením ve svatebním šatě naprosto nezaměnitelný. Je leskle černý s bílými boky, modrošedým zobákem s černým koncem a charakteristickou chocholkou, díky které získal i svůj název. V prostém šatě, který má od léta do podzimu, je matně černý s šedohnědými boky. Samice je tmavě hnědá, boky má o něco světlejší a velice obtížně ji můžeme rozeznat od samic jiných druhů poláků.
Polák chocholačka preferuje rybníky, jezera, řeky a mořské břehy s dostatečně hustým porostem, v zimě se často objevuje na parkových jezírcích. Během jara a léta žije obvykle samostatně, na konci podzimu a na zimu se však sdružuje do větších hejn. Je částečně tažný, v Česku se vyskytuje celoročně.
Stejně jako ostatní poláci se umí i tento polák výborně potápět i do více jak 5 metrových hloubek, kde požírá drobné měkkýše, vodní hmyz a občas i některé vodní rostliny.
Hnízdí od května do srpna. Při toku se pár vzájemně dvoří a potápí pod hladinu. Do dobře ukrytého hnízda samice klade 3 až 20 olivově zelených vajec, na kterých sedí 23 až 28 dní. Mláďata se plně osamostatňují po 45 až 50 dnech života.
Polák velký (Aythya ferina)
Patří k velkým druhům poláků, dorůstá přibližně 42–49 cm, váží 550–1300 g a v rozpětí křídel měří 67–75 cm. Stejně jako ostatní poláci má silné tělo, velmi krátký ocas a krk a vzhledem k poměru těla poměrně velkou hlavu. Samec ve svatebním šatě má bílý hřbet, křídla a boky s jemným černým pruhováním, jasně červené oči, kaštanově hnědou hlavu, šedý zobák s tmavou špičkou a zbytek těla převážně černý. V prostém šatě se podobá spíše samici, která je převážně tmavě hnědá se světlejšími boky, hlavou a částečně i křídly.
Ozývá se převážně zřídka, samec nejčastěji hvízdavým „víju“ a samice chraplavým „brrrrrrrrr, brrrrrrrrr, brrrrrrrrr“.
Polák velký má poměrně rozsáhlý areál rozšíření, hojně se vyskytuje na velkém území Evropy a Asie a k životu preferuje hlubší a rozsáhlejší typy stojatých vod.
Polák velký se většinou vyskytuje v hejnech a často je k vidění i ve společnosti jiných druhů kachen. Stejně jako pro ostatní poláky je pro něj typické potápění s charakteristickým nadskočením. Tímto způsobem pod vodou požírá zejména některé druhy měkkýšů, vodní rostliny, malé druhy rybek a jiné menší obratlovce, nad vodou vyhledává převážně vodní hmyz, semena a trávu.
Hnízdo v podobě nehluboké jamky v zemi si buduje převážně v porostech rákosů a ostřic. Ročně do něj klade průměrně 6–12 světle žlutých vajec, na kterých sedí přibližně 23–28 dní. Mláďata opouští hnízdo krátce po vylíhnutí a pohlavně dospívají kolem druhého roku života. Ve volné přírodě se dožívá maximálně 8 let, v zajetí žije i déle.
Potápka roháč (Podiceps criscatus)
Délka těla je 48 – 55 cm, rozpětí křídel má přibližně 80 cm a váží od 0,9 do 1,4 kg. Potápka roháč je svým vzhledem naprosto nezaměnitelný elegantní pták. Má popelavě šedé až hnědé opeření na hřbetě a břišní stranu těla zbarvenou bíle. Na první pohled je také nápadné dlouhé štíhlé hrdlo a dlouhý zašpičatělý zobák, vhodný pro lov ryb. V létě má tmavou chocholku a hnědá až černá límcová pera, v zimě bílý krk, narůžovělý zobák a na temeni hlavy černé péřové růžky. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci mají černě pruhovanou hlavu a černé skvrny na těle.
Při toku se ozývá charakteristickým chraptivým „grek“, „ke ke ke“, nebo „arrrr“. Mláďata se v hnízdě ozývají daleko slyšitelným „pí pí“.
Většinu dne tráví ve vodě a na souš, na které se pohybuje velice nemotorně, se vydává jen zřídka. Hlavní složku potravy tvoří ryby o velikosti 5 – 12 cm, různý hmyz, drobní korýši a měkkýši, pulci nebo žáby. Pokud spatří rybu, velice rychle se potopí a vydává se za ní až do hloubky několika metrů.
Potápka roháč je obyvatelem stojatých vod, pomalu tekoucích řek, ale vyskytuje se i při mořských pobřeží. Je částečně tažná. Část středoevropské a severoevropské populace migruje do západní a jižní Evropy. Na nezamrzajících jezerech se často zdržuje i po celý rok.
Plovoucí hnízdo si staví z větviček, vodních rostlin nebo rákosu a ukrývá jej v hustém vodním porostu, kde je uchyceno pomocí různých vodních rostlin. Je proslavena svým složitým svatebním ceremoniálem, při kterém roztahuje péřové laloky na krku, vztyčuje růžky na hlavě, kývá hlavou dopředu a dozadu a potápí se i do značných hloubek pro vodní rostliny, které uchopí do zobáku a kývá s nimi do všech stran. Hnízdí od dubna a klade 3 až 6 vajec, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 25 až 29 dní. Mláďata nejprve vozí rodiče na svých hřbetech a již po 3 týdnech plavou mláďata sama. Po 10 až 11 týdnech života jsou plně samostatná a mohou se dožívat i více jak 7 let.
Racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus)
Patří svou délkou 35 až 38 cm a váhou 260 až 350 g mezi malé druhy racků. Má štíhlou postavu, oranžové až červené nohy, bílé břicho, ocas a hrdlo. Křídla svrchu světle šedá, s převážně černými konci, v zimě i bílou hlavu s černou skvrnou za okem. V létě je pro něj typické čokoládově hnědé až černé opeření na hlavě, které pomalu s příchodem zimy mizí. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Mladí ptáci mají hnědá křídla, tmavý ocas a v létě méně viditelné hnědé opeření na hlavě.
Nejčastěji u něj můžeme zaslechnout velmi hlasité chraptivé „krrrjéé“, „kik“ nebo „kikikik“, kterým se ozývá při hledání potravy.
Živí se podobnou potravou jako ostatní racci. V létě vyhledává drobné bezobratlovce (žížaly, hmyz), občas i části rostlin, v zimě pak především odpadky, ale nepohrdne ani potravou, kterou mu u pobřeží nabízejí lidé.
Racek chechtavý hnízdí v mírném pásu Evropy a Asie od Velké Británie po Kamčatku. Dále ho pak můžeme spatřit na Islandu, v Grónsku a v Kanadě, kde nyní hnízdí na atlantském pobřeží. Populace jsou zčásti stálé, část ptáků táhne zimovat na jih na atlantské pobřeží Evropy a do oblasti Středozemního moře, asijské populace na severní pobřeží Tichého oceánu.
Hnízdí většinou ve velkých koloniích v močálech nebo v rákosí. Hnízdo, které je umístěno na zemi, tvoří z rostlinného materiálu mezi řídkou vegetací nebo na trsu trávy. Samice do něj mezi dubnem a červnem klade obvykle 3 špinavě bílá až nazelenalá vejce, na kterých sedí 20 až 24 dní. Hnízdní péče trvá 35 až 42 dnů a mláďata dosahují pohlavní dospělosti po dvou letech života.
Slípka zelenonohá (Gallinula chloropus)
Dorůstá 32 – 35 cm, váží 310 – 456 g a v rozpětí křídel má 54 – 62 cm, samec přitom dorůstá mírně větších rozměrů než samice. Má velice svérázný vzhled, je leskle černá s modravým nádechem, má hnědá křídla a hřbet, žlutozelené končetiny, červený čelní štítek a zobák se žlutou špičkou a nápadné bílé znaky na bocích. Končetiny má navíc opatřeny velmi dlouhými prsty, které rozkládají váhu těla a slípce zelenonohé tak umožňují snadno se pohybovat po bahnitém dně a plovoucí vegetaci. Obě pohlaví se zbarvením vzájemně neliší, mladí ptáci jsou převážně hnědí a postrádají charakteristické červené zbarvení zobáku. Mláďata v prachovém peří jsou velmi snadno rozpoznatelná, mají černé tělo a končetiny, červený zobák se žlutou špičkou, holou oranžově zbarvenou kůži na hlavě a modrý pruh kolem oka. V porovnání s jinými druhy slípek náleží také mezi schopné a poměrně vytrvalé letce. Ozývá se velmi širokou paletou různých hlasových projevů, nejčastěji prudkým „kirk“ nebo „kiruk“.
Vyskytuje se na všech světových kontinentech s výjimkou Austrálie a Antarktidy, v Evropě ve větším počtu chybí pouze ve Skandinávii a na území několika států jižní Evropy. Je částečně tažná.
Je velmi přizpůsobivá a proto může žít prakticky téměř na všech typech stojatých, pomalu tekoucích, sladkých i poloslaných vod od rybníků, jezer a močálů. Slípka zelenonohá je ve volné přírodě většinou velmi plachá a při náznaku nebezpečí rychle prchá do úkrytu poblíž břehu, které ji nejčastěji poskytují husté porosty rákosů nebo ostřic. Dobře se však přizpůsobuje i životu v těsné blízkosti člověka, zejména v městských parcích, na polích a v průplavech, a svou přirozenou plachost v takovýchto oblastech již mnohdy postrádá. Často se vyskytuje i na otevřené vodě.
Zdržuje se jednotlivě, požírá zejména bobule, různé druhy travin, popadané plody a vodní hmyz. Za potravou se často vydává nejen ve dne, ale i v noci. Umí velmi dobře plavat a dokonce se i potápět, pod vodou přitom dokáže vydržet až 2 minuty.
Při zásnubních tancích se samec hlasitě ozývá a samici nabízí kusy vodních rostlin, které trhá na břehu i ve vodě. Během hnízdního období je slípka zelenonohá silně územní a žije v pevných svazcích. Zajímavostí je, že pár během jednoho hnízdního období staví z pobřežní vegetace, rákosu a ostatních vodních rostlin hned několik hnízd a pouze jedno, které bývá velké přibližně 15 × 15 cm, využívá k hnízdění, další slouží jako nocoviště. Hnízdo bývá obvykle umístěno na břehu, často si jej však staví i v mělké vodě.
V dobrých podmínkách mívá ročně i dvě snůšky, první čítá průměrně 8 – 12 vajec, které samice klade již na počátku jara, druhá bývá obvykle menší a čítá přibližně 5 – 8 vajec. Vejce slípky zelenonohé jsou světlá s černým skvrněním a měří přibližně 42 × 30 mm. Na jejich inkubaci, která trvá zhruba 3 týdny, a na následné výchově mláďat se podílí oba rodiče. Mláďata opouští hnízdo již krátce po vylíhnutí a jsou plně opeřena přibližně kolem 40. až 50. dnu života. Rodiče obvykle opouští několik málo týdnů poté, občas v jejich blízkosti však zůstávají celé léto a při další snůšce rodičům pomáhají při sezení na vejcích a následném opečováváním vylíhlých mláďat. Slípka zelenonohá pohlavně dospívá kolem 1. roku života a ve volné přírodě se dožívá maximálně 11 let.
Vodouš rudonohý (Tringa totanus)
Vodouš rudonohý je středně velký druh bahňáka z čeledi slukovitých. Má červené nohy a kořen zobáku, je hnědavý, s čárkovanou hrudí a boky, bělavým nadočním proužkem (jen před okem) a kroužkem kolem oka. V letu má bílý zadní okraj křídel a bílý kostřec, jehož zbarvení klínovitě vybíhá do hřbetu. Ve svatebním šatu je shora i zespodu tmavě skvrnitý, v zimě nevýrazně šedohnědý s rozpitým skvrněním. Mladí ptáci mají béžově skvrnité lemy per svrchní části těla.
Jsou to velmi hlasití ptáci, kteří svým pípáním oznamují každou věc, co se jim nezdá.
Hnízdí ve vnitrozemských i pobřežních mokřadech, vlhkých loukách a polích.
V České republice hnízdí především v nížinách (max. 620 m n. m.). Po roce 1960 vymizel z řady míst, pravidelně ještě hnízdí v jižních Čechách, na jižní, střední a severovýchodní Moravě. V letech 2001–2003 u nás hnízdilo pouhých 25-40 párů.
Při hnízdění mívá pár přibližně tři až pět vajec.
Volavka bílá (Egretta alba)
Volavka bílá má délku těla 90 až 100 cm, rozpětí křídel 140 až 160 cm a hmotnost 0,7 až 1,6 kg. Štíhlé tělo má porostlé čistě bílým peřím. Nápadným znakem je i velmi dlouhý hubený krk, silný žlutý nebo černý zobák a dlouhé černé končetiny. V hnízdním období ji vyrůstají na zádech dlouhá pera, která volně visí nad jejím poměrně krátkým ocasem. Pohlaví se zbarvením neliší. V České republice si ji lze splést s podobnou volavkou stříbřitou, která je však výrazně menší a má na rozdíl od ní žluté prsty. V letu ji od čápů a jeřábů rozeznáme pomocí esovitě stočeného krku.
Nejde o příliš hlučný druh. Na hnízdě se však ozývá chraptivými skřeky „cuk cuk cuk“.
Volavka bílá se živí především vodními živočichy (rybami) nebo obojživelníky (žábami, mloky, čolky). Někdy však vyhledává i drobné savce (myši) nebo plazy (ještěrky, nejedovaté hady). Na kořist přitom číhá v nehybném stavu nebo ji pomalu následuje, a nakonec rychlým trhnutím hlavy uchopí do zobáku.
Volavka bílá je částečně tažný druh, ale většinou nelétá příliš daleko. Nalezneme ji v mokřadech nebo na březích řek a jezer v Severní, Střední i Jižní Americe, subsaharské Africe, ve východní až jihozápadní Asii, jihovýchodní a střední Evropě a na velkém území Austrálie. Na území České republiky se objevuje ve větších skupinách vzácně, nejčastěji koncem léta a na podzim. V současné době jde v Česku o kriticky ohrožený a přísně chráněný druh.
Hnízdí v malých koloniích a objemné hnízdo, které je umístěno na stromech poblíž rozlehlých jezer nebo mokřadů, si staví ze stébel rákosu. Ročně má samice jeden vrh, obsahující 2 až 7 bleděmodrých vajec. Hnízdící období se liší podle jednotlivých kontinentů, v Evropě trvá od dubna do června. Na vejcích sedí střídavě oba dva rodiče po dobu 25 až 28 dní. Mláďata bývají často mimořádně útočná, což často vede k úmrtí slabších mláďat. Hnízdo opouštějí zhruba v 6-ti týdnech života.
Volavka popelavá (Ardea cinerea)
Volavka popelavá má délku těla 90 – 98 cm, rozpětí křídel 175 – 195 cm a váží okolo 1,5 kg. V letu esovitě prohnutý dlouhý krk, končetiny a zašpičatělý, silný zobák. Svrchu je šedá, zespodu špinavě bílá, na krku má ze spodní straně černé proužkování, temeno hlavy je černé a zobák a končetiny světle růžové až oranžové. Nápadná je i černá chocholka a černá ramenní skvrna. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí jedinci mají šedý krk.
Za letu se ozývá hlasitým krákavým „krejch“.
Volavka popelavá žije v mokřinách, bažinatých jezerech a rybnících, pomalu tekoucích řekách a na dostatečně podmočených nebo zatopených polích a loukách. V některých státech se přizpůsobila i životu poblíž lidských obydlí a je k vidění i v menších městech. Je částečně tažná, většina jedinců ze severoevropských oblastí na zimu migrují do jižní a západní Evropy. V České republice je k vidění celoročně, v zimě bývá však o něco vzácnější.
Stejně jako ostatní druhy volavek je aktivní ve dne a živí se menšími rybami, obojživelníky, korýši, měkkýši, pulci, občas loví i menší savce, hmyz nebo ptáčata. Při hledání potravy stojí v klidné pozici nebo se velice pomalu pohybuje a přitom upřeně hledí na vodní hladinu nebo zem. Poté co kořist spatří, se ji zmocňuje rychlým škubnutím zobáku a celou ji polyká.
Objemné hnízdo z větví staví nejčastěji na vysokých stromech nebo na zemi, vždy poblíž vody. Nevyužívaná hnízda volavek popelavých často obsazují i jiné druhy větších ptáků. Koncem dubna nebo na začátku května samice klade 3 až 5 světlomodrých vajec, které klade většinou v několika hodinových intervalech. Ročně mají jen jednu snůšku vajec, ačkoli v případě ztráty první mnohdy hnízdí ještě jednou. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 25-26 dní. Jelikož bývá mezi mláďaty značný věkový rozdíl, velice často se stává, že nejmladší a nejslabší mláďata nepřežijí. Po 50-51 dnech již umí létat a plně se osamostatňují v 8. až 9. týdnu života.