Pěvci

Brkoslav severní
Budníček lesní
Budníček menší
Budníček větší
Červenka obecná
Čížek lesní
Drozd brávník
Drozd zpěvný
Havran polní
Hýl obecný
Kavka obecná
Kos černý
Krkavec velký
Kukačka obecná
Lejsek bělokrký
Lejsek černohlavý
Mlynařík dlouhoocasý
Pěnice hnědokřídlá
Pěnkava obecná
Rákosník zpěvný
Rehek domácí
Sojka obecná
Stehlík obecný
Straka obecná
Střízlík obecný
Sýkora babka
Sýkora koňadra
Sýkora modřinka
Špaček obecný
Vrabec domácí
Vrabec polní
Zvonek zelený
Zvonohlík zahradní


Brkoslav severní (Bombycilla garrulus)

Velký jako špaček obecný s hustým opeřením a krátkým, žlutě zakončeným ocasem. Kostřec je šedý, na hlavě má pták chocholku. V letu je rychlý.
Jeho hlas zní cvrčivě.

Má cirkumpolární rozšíření, hnízdí v severní Skandinávii, na Sibiři, Dálném východě a na severozápadu Severní Ameriky. Při hnízdění není jeho výskyt nijak hustý, v zimě se však v hejnech stahuje na jih do střední Evropy, výjimečně ještě jižněji. Brkoslav severní na území Česka pravidelně zimuje či tudy protahuje, jeho početnost je však značně kolísavá.

Živí se převážně hmyzem, ale s oblibou ozobává ovoce (bobule). Dožívá se průměrně pěti let.

Zpět


Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix)

Je pták o něco menší než vrabec domácí. Měří 11–12,5 cm a váží 8–15 g. Je štíhlý, svrchní strana těla je zelená, hrdlo je nažloutlé, spodní strana těla je oproti ostatním budníčkům bílá. Nápadný je dosti široký žlutý proužek přes oko. Má světlé nohy. Je velmi pohyblivý a zdržuje se převážně v korunách stromů. Samec, samice a mláďata se navzájem neliší.
Zpěv se skládá z řady stejně vysokých zrychlujících se tónů „síb“, které ke konci splývají v cvrčivé „sirrr“. Často zpívá za toku v třepotavém letu a zpěv doprovází flétnovým „ty ty ty“.

Živí se hlavně hmyzem a jinými bezobratlými. Nepohrdne ale ani rostlinou potravou. Ta je zastoupena především různými bobulemi.

Hnízdí v souvislých listnatých stinných lesích, zejména bukových.
Areál rozšíření je Evropa mimo Pyrenejského poloostrova, většiny středomořských ostrovů, části Balkánského poloostrova a severu Skandinávie. V Asii zasahuje až po řeku Irtyš a po západ Kavkazu. V celé Evropě je druh v posledních letech považován za ubývající.
Budníček lesní je tažný druh. Zimuje v savanách subsaharské Afriky.

V květnu až červenci jednou ročně zahnízdí. Hnízdo je kulovitá stavba s postranním vchodem vytvořená ze suchých stébel trávy a je umístěno na zemi. Samice snáší 6–7 bílých hnědě skvrnitých vajec na kterých sedí sama po dobu 13 dnů a o mláďata se poté starají oba rodiče po dobu též asi 13 dnů.

Zpět


Budníček menší (Phylloscopus collybita)

Budníček menší je velmi malý pták dorůstající sotva 10–12 cm. Hmotnost u samců se obvykle pohybuje mezi 7 a 8 g, u samic mezi 6 a 7 g. Dospělý pták je svrchu jednotvárně zelenohnědý a ze spodní strany špinavě bílý, končetiny i krátký zobák má zbarven tmavě. Starší jedinci mají opeření obecně hnědější než jedinci mladší, hnědější opeření mají zpočátku i nedávno opeření mladí ptáci, kteří mají přibližně po dobu 10 týdnů navíc i žlutější odstín na břiše. Ve volné přírodě bývá budníček menší nejčastěji zaměňován s blízce příbuzným budníčkem větším, který má barvitější zbarvení nohou a delší zobák.
Nápadně se ozývá, nejčastěji několikrát opakovaným cilp-calp, zjara i nepříliš zvučným trrt-trrt.

Budníček menší hnízdí v rozmezí od západní Evropy až po Sibiř ve východní Asii s izolovanými populacemi v severozápadní Africe, severním a západním Turecku a severozápadním Íránu. Je stěhovavý, svá zimoviště má v jižní a západní Evropě, jižní Asii a severní Africe. Jako jeden z prvních pěvců se přitom zároveň vrací zpět na svá hnízdiště a jako jeden z posledních na podzim i odlétá.
Vyhledává především otevřené lesy s bohatým porostem nižších rostlin, zejména keřů, trávy, kapradin a dalších. Často se vyskytuje i v městských parcích a zahradách. Na rozdíl od již výše zmíněného budníčka většího je často k vidění i v blízkosti vody.

Je převážně hmyzožravý, požírá hmyzí zástupce z více jak 50 různých čeledí, v menší míře i jiné malé bezobratlé živočichy.

Během hnízdního období jsou samci budníčka menšího vysoce teritoriální a ze svého území dokáží vyhnat i vetřelce několikrát většího než jsou oni sami (např. sojku obecnou). Hnízdo, které bývá dobře ukryto v husté vegetaci na zemi nebo těsně nad ní, staví samice z rostlinného materiálu, zejména ze suchých listů a trávy, a zevnitř ho obvykle vystýlá pírky. Do něj pak klade 2 až 7 (obvykle 5–6) krémově zbarvených, 1,5 × 1,2 cm velkých vajec s červenavým nebo načernalým skvrněním, na kterých sama sedí po dobu 13–14 dnů. Samec se na sezení vajec ani na následné výchově mláďat obvykle nepodílí, chrání však hnízdní teritorium před vetřelci. Mláďata opouští hnízdo ve věku 14–15 dnů a další 3–4 týdny se potulují kolem hnízda.

Zpět


Budníček větší (Phylloscopus trochilus)

Budníček větší je malý pták dorůstající 11–12,5 cm. V rozpětí křídel měří 16–22 cm a dosahuje hmotnosti mezi 7 a 14 g. Stejně jako většina druhů jiných pěnicovitých ptáků je zbarven velice nenápadně, svrchu olivově zeleně a ze spodní strany špinavě bíle. Je velmi podobný blízce příbuznému budníčku menšímu, na rozdíl od kterého je poněkud zavalitější a má i barvitější zbarvení nohou a delší zobák.
Je také dobře odlišitelný díky svému zvučnému zpěvu. Vábení je tázavé „fyít“, zpěv je pomalu klasající sloka vzdáleně připomínající tlukot pěnkavy obecné.

Hojně hnízdí na rozsáhlém území Evropy a Asie. Je přísně stěhovavý, zimuje zejména v subsaharské Africe, odkud se zároveň jako jeden z prvních druhů budníčků vrací zpět na svá hnízdiště Obývá převážně otevřené mladší lesní porosty, často se zdržuje také ve vrbových porostech u rybníků, v parcích a zahradách.

Jako většina ostatních budníčků je převážně hmyzožravý.

Začíná hnízdit během dubna. Do hnízda z trávy, ztrouchnivělého dřeva, mechu a kořínků umístěného na zemi klade 3–9 světlých vajec s jemným tmavším skvrněním, na kterých sedí přibližně 13 dnů.

Zpět


Červenka obecná (Erithacus rubecula)

Je velká 12 – 14 cm, rozpětí křídel má přibližně 22 cm a váží 16 – 18 g. Má kulovité tělo s dlouhým ocasem a končetinami a krátkými křídly a zašpičatělým zobákem. Svrchu je světle hnědá, zespodu modrošedá a bílá, na hrdle a na obličeji má nápadnou oranžovočervenou náprsenku. Oči a zobák jsou černé, končetiny šedé. Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou skvrnití a postrádají oranžovou skvrnu.
Ozývá se často opakovaným „tik“, nebo varovné „cií“ či „cik“. Zpěv je složený z poměrně dlouhých, velice zvučných a různorodých melodií.

Červenka obecná celoročně žije samotářsky, a to v lesích, parcích nebo na zahradách, často i ve vyšších nadmořských výškách. Ráda se zdržuje v křovinách a živých plotech. Velice často přilétává i na zorané pole nebo se drží v blízkosti divokých prasat, kde sezobává vyorané živočichy. Poměrně často se objevuje i ve městech.

Živí se drobným hmyzem a jeho larvami, členovci nebo pavoukovci, na podzim u ní hraje důležitou roli také rostlinná strava, nejčastěji plody bezu nebo tisu. Sama se nejčastěji stává potravou sokolů, orlů, káňat, kun nebo lasic.

V Evropě hnízdí od dubna do července. Během období námluv jsou samci vysoce územní a pokud nějaký rival překročí hranice jejich teritoria, načepýřují peří, hlasitě křičí a do druhého samce neohroženě klovou. Občas však byly zaznamenány i případy, kdy samec červenky obecné napadl jiného stejně velkého ptáka, který vnikl za hranice jeho teritoria.

Samice klade do miskovitého hnízda z mechu, listí a trávy, umístěného v dutinách stromů, děrách, porostu popínavých rostlin nebo v dřevěných budkách ve výšce do 4 m 5 – 6 bílých, červeně skvrnitých vajec o velikosti 20 × 15 mm. Ročně mívá obvykle 2 snůšky, při ztrátě jedné z nich zahnizďuje většinou ještě jednou. Inkubační doba vajec trvá 13 až 14 dní a sedí na nich pouze samice. Mláďata opouštějí hnízdo po 12 až 15 dnech. První oranžovočervená pera na hrudi se jim začínají objevovat po 2 až 3 měsících, stejně jako dospělci jsou zbarveni až po dalších 3 měsících.
V přírodě se průměrně dožívá jednoho roku. Nejvyšší naměřený věk u červenky obecné byl 12 let.

Zpět


Čížek lesní (Carduelis spinus)

Čížek lesní je pestře zbarvený pták. Má zelenavé opeření se žlutými proužky na černých křídlech, krátký narůžovělá zobák, mírné vykrojený ocas a růžové až načervenalé končetiny. Samec má žlutou hlavu a černou čepičku a na rozdíl od samice postrádá proužkovanou spodní stranu těla. Mládí ptáci mají husté proužkování, hřbet zbarvený dohněda a výrazně světlejší hlavu. Velcí jsou 11 – 12 cm, rozpětí křídel mají 21 cm a váží 13 g.
Zpěv čížka lesního tvoří rychlé švitořivé zvuky kombinované s kňouravými zvuky. Nejčastěji u něj můžeme zaslechnout jedno až dvouslabičné „diéé“, při vzletu pak „tet“ nebo opakované „tetetet“.

Čížka lesního nalezneme především ve smrkových i smíšených lesích, v zimě často i v parcích nebo zahradách. U nás je většinou celoročně stálý, vyjímečně tažný. Vyhledává místa, kudy protékají potůčky, kde se rád koupe.

Podobně jako sýkory se i tento druh velice obratně pohybuje na tenkých větvích stromů a při hledání potravy často visí i vzhůru nohama. Živí se výhradně semeny rostlin, které většinou vyhledávají na olších a břízách, v období rozmnožování nepohrdne ani drobným hmyzem.

V období rozmnožování tvoří početná hejna často vzájemně kombinovaná z hejny čečetek a žije velmi skrytě. Hnído staví přes 20 m vysoko v hustém jehličí. V květnu nebo červnu pak samice klade 4 – 5 bílých vajec s modrým nádechem a černými skvrnami o velikosti 18 × 13 mm. Na vejcích sedí 13 dní a mláďata, které krmí zvlhčenými semeny, hnízdo opouští po 13-15 dnech života. Poté pár zahnízdí vetšinou podruhé.

Zpět


Drozd brávník (Turdus viscivorus)

Délku těla má 26–29 cm a hmotnost 95–140 g. Drozd brávník je pták o něco větší než kos černý, oproti podobnému drozdu zpěvnému se liší tím, že je na svrchní straně těla více šedý, na spodní straně těla má velké kapkovité skvrny a spodní strana křídel je bílá (u drozda zpěvného žlutá). Samice a samec se navzájem neliší, mláďata jsou na svrchní straně těla skvrnitá.
Flétnový hlas se podobá písni kosa černého, je však jednodušší. Zpívá z nejvyšších vrcholků stromů. Je slyšet pouze několik týdnů v dubnu a květnu.

Drozd brávník je částečně tažný pták přezimující v jižní Evropě, v mírných zimách u nás zůstává část populace, odkud se vrací na přelomu února a března a odlétá na přelomu října a listopadu. Rozšířen je mimo nejsevernějších oblastí v celé Evropě, v severozápadní Africe, od Malé Asie po severní Írán a Zakavkazí a v západní Sibiři.
Žije ve vysokokmenných jehličnatých lesích a na přilehlých loukách a polích. Místy i v parcích a ovocných zahradách.

Živí se dužnatými plody a drobnými bezobratlými živočichy (hmyz, plži, červi, žížaly).

Hnízdí v dubnu až červnu dvakrát ročně. Objemné hnízdo ze stébel a hlíny si staví vysoko v korunách stromů blízko kmene. Samice snáší 4–5 světle modrých, červenohnědě skvrnitých vajec na kterých sedí sama po dobu asi 13–14 dnů a mláďata poté krmí oba rodiče po dobu asi 14–16 dnů.

Zpět


Drozd zpěvný (Turdus philomelos)

Drozd zpěvný je o málo menší než jeho příbuzný kos černý 20–23,5 cm a váží 50–107 g, shora je hnědý, na hrdle a prsou světle okrový s tmavě hnědými podélnými skvrnami. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.
Žije velmi skrytě, je však značně nápadný svým charakteristickým zpěvem, kterým se ozývá nejčastěji ráno a večer.

Drozd zpěvný je rozšířený téměř v celé Evropě a v západní Asii. Je tažný, středoevropští ptáci zimují na území jižní Evropy. V České republice se zdržuje v rozmezí od konce února až do října.
Většinu roku žije samotářsky. Jeho přirozeným biotopem jsou lesy různého typu, často však proniká i do parků a zahrad.

Je všežravý a živí se zejména různými druhy bezobratlých živočichů, přednostně požírá měkkýše, jejichž tvrdých ulit se zbavuje rozbitím o kámen (na místě jeho výskytu proto nalézáme tzv. šnečí kovadliny, tj. kameny se zbytky šnečích ulit) a žížaly. Z rostlinné složky u něj převažuje ovoce a jiné měkké plody (např. bez).

Začíná hnízdit již v březnu. Hnízdo buduje nejčastěji na stromech nebo v hustých keřích, z vnější strany jej lemuje trávou, z vnitřní zase vymazává tvrdou hlinitou vrstvou, díky které je celé hnízdo značně odolné. Samice snáší 4 až 5 modrých nebo modrozelených, 2,7 x 2 cm velkých vajec s tmavými tečkami a po dobu inkubace, která trvá 10–17 dnů, je zahřívá sama, oba rodiče se podílí až na následné péči o mláďata. Obvykle hnízdí 2× až 3× do roka, v některých oblastech svého areálu rozšíření však může zahnídit i vícekrát.
Ve volné přírodě se drozd zpěvný dožívá průměrně 3 let, zatím nejvyšší zaznamenaný věk činil 10 let a 8 měsíců.

Zpět


Havran polní (Corvus frugilegus)

Je velký přibližně jako vrána, dorůstá 45 – 47 cm, váží 200 – 625 g a v rozpětí křídel měří průměrně 81 – 94 cm. Tělo má celé porostlé tmavým peřím, které má v jasném slunečním světle charakteristický kovově modrý nádech, nápadné jsou na jeho těle také tzv. kalhotky (odstávající opeření na končetinách) a silný, šedohnědě zbarvený zobák. Dospělí ptáci mají navíc neopeřený, světle zbarvený kořen zobáku, který je zároveň jejich hlavním rozeznávacím znakem od podobných vran a krkavců. Mladí ptáci toto neopeřené místo nejprve postrádají a opeření na kořeni zobáku plně ztrácí až kolem svého šestého měsíce života.
Havran polní je poměrně hlučný druh. Často se ozývá hlubokým „kráá-kráá“, „kro“ nebo krátkým „gag“.

Vyskytuje se prakticky v celé Evropě s výjimkou severní části Skandinávie a v širokém pásu od západní Asie až po východní pobřeží Japonska. Je převážně tažný, v zimě se však obvykle stěhuje pouze na kratší vzdálenosti.

Je typickým všežravcem, vyhledává převážně žížaly, hmyz i jeho larvy a odpadky, v menší míře požírá i ovoce a ptačí vejce, dokáže ulovit i menší savce. Několikrát byl již zaznamenán i u mořského pobřeží, kde loví převážně vodní hmyz a korýše. Přes zimu s oblibou navštěvuje i skládky a samotná centra měst.

Hnízdí v početných koloniích, které mohou ve výjimečných případech čítat i celé desetitisíce jedinců. Objemné, neupravené hnízdo z větví si staví zpravidla na samých vrcholech stromů a během dubna až května do něj klade 3 – 5 světle hnědých, 39,1 × 27,9 mm velkých vajec s tmavými skvrnami. Na jejich inkubaci, která trvá přibližně 16 – 18 dnů, se podílí pouze samice, samec na vejcích nesedí, ale po celé inkubační období shání pro samici potravu. Mláďata se opeřují po 32 – 33 dnech, plně nezávislá na svých rodičích jsou kolem 5. měsíce a pohlavně dospívají již kolem 1. roku života. Průměrná délka života havrana polního ve volné přírodě činí více jak 15 let, zatím nejvyšší zaznamenaný věk ve volné přírodě činí 22 let.

Zpět


Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula)

Hýl obecný je nezaměnitelný zavalitý zpěvný pták z čeledi pěnkavovití s šedým hřbetem, černobílými křídly, černým ocasem, temenem hlavy a zobákem, bílým kostřcem a hnědočernými končetinami. Samec má břišní stranu těla červenou, samice šedohnědou. Mladí jedinci mají šedohnědou hlavu a postrádají tmavé temeno. Délka těla je 16 – 17 cm, rozpětí křídel 27 cm a hmotnost 25 g.
Jeho nejčastěji slyšitelným zvukovým projevem bývá pisklavé „kjí“ nebo „dý“. Při zpěvu se ozývá měkkými a protáhlými tóny.

Vyskytuje se téměř na celém území Evropy a Asie. V České republice jde o běžného pěvce vystupujícího až po horní hranici lesa. V posledních letech byl však u naší populace zaznamenán mírný pokles, který je zapříčiněn ztrátou přirozeného biotopu. Na většině areálu svého rozšíření je stálý, na zimu migrují směrem na jih pouze populace ze severních oblastí. Žije v jehličnatých i smíšených lesích, na jejich okrajích, v parcích a na zahradách.
Hýla obecného můžeme nejčastěji spatřit v zimě, kdy je díky svému zbarvení nápadnější, častěji slétá na zem a žije většinou v hejnech, v kterých se občas zdržují i jiné druhy hýlů. V létě žije skrytě v korunách stromů nebo v hustě zarostlých keřích a na zem slétá jen zřídkakdy.

Jde o typického semenožravce, s oblibou v menší míře ožírá i zelené části rostlin a pupeny, na které na jaře často chodí do ovocných sadů, kde díky této vlastnosti nepatří mezi zrovna oblíbené hosty. Mladí ptáci loví i hmyz.

Dobře vystlané hnízdo si staví oba rodiče nejčastěji na jehličnatých stromech nebo středně vysokých keřích ve výšce 1,5 – 6 m, často v blízkosti lesních potoků. Během dubna klade 4 – 5 vajec o velikosti 15 × 18 mm, na kterých sedí 12 – 14 dní. O mláďata pečují po dobu 2 týdnů oba rodiče.

Zpět


Kavka obecná (Corvus monedula)

Kavka obecná je druhým nejmenším druhem rodu Corvus. Dorůstá délky 34–39 cm a v rozpětí křídel měří 67–74 cm. Hmotnost u dospělých jedinců se pohybuje mezi 220–270 g. Obě pohlaví jsou převážně černá nebo šedočerná se světle šedým týlem. Dospělí ptáci mají jako jediní zástupci rodu žijících mimo australský kontinent také stříbřitě bílé oči, které jsou u mladých ptáků zbarveny světle modře (stejně jako u dospělců pak kolem jednoho roku života).
Kavka je hlučný pták. Nejčastěji se ozývá výrazným „kjá“, „kjak“ nebo „ťa“.

Areál rozšíření kavky obecné sahá od severozápadní Afriky a Španělska přes celou Evropu, kde zcela chybí pouze v severní části Skandinávie, až po východní Himaláje a jezero Bajkal v Asii. V 80. letech 20. století se díky lodní dopravě dostala až na severozápad Severní Ameriky, několikrát byla zaznamenána také v Kanadě, na Faerských ostrovech, Gibraltaru, Islandu a v Mauritánii. Je převážně stálá, severní a východní populace jsou však více tažné. V České republice, kde je zvláště chráněná jako silně ohrožený druh, se vyskytuje po celý rok, nejhojněji však v létě.

Kavka obecná žije v zalesněných stepích, lesích, kulturní krajině, na pastvinách, ve městech i pobřežních oblastech. Je velmi společenská a v hejnech, která bývají nejpočetnější během zimního období a na společných hřadovištích, se zdržuje po většinu roku, většinou i během hnízdního období. Často je k vidění i ve společnosti vran nebo havranů.

Je všežravá a v létě požírá zejména malé bezobratlé živočichy žijící na zemi, včetně hmyzu, pavouků nebo plžů. Živí se též mršinami. Z rostlinné složky u ní převládají obilná zrna, semena, žaludy a ovoce.

Je monogamní, páry přitom vytváří většinou na celý život. Svému hnízdišti bývá věrná. Hnízdo vystlané chlupy, hadry, kůrou, zeminou nebo jinými měkčími materiály staví společně samec se samicí nejčastěji v dutinách stromů, na útesech, v budovách a výjimečně i na jehličnatých stromech. V jedné snůšce je 4–5 hladkých, lesklých, světlých, 35 x 25 mm velkých vajec s tmavým skvrněním, na kterých sedí samotná samice 17–18 dní. Mláďata, která krmí oba rodiče, hnízdo opouští po 28–35 dnech.

Zatím nejvyšší zaznamenaný věk u volně žijícího jedince činí 20 let a 4 měsíce.

Zpět


Kos černý (Turdus merula)

Kos černý je středně velký pták s délkou těla 23 – 29 cm. Dospělý samec je matně černý s oranžově žlutým zobákem a žlutým kroužkem okolo očí. Samice je hnědavá s bělavějším hrdlem a nezřetelně skvrnitou hrudí, zobák i nohy jsou černé. Mláďata jsou podobná samici, jsou ale světlejší a mohou mít hnědě tečkovanou hruď a světlé podélné proužky na zádech. Samice ani mláďata nemají oční kroužek. Mladí, roční samci nemají ještě vybarvený zobák, který zůstává černavý.
Vábení je „dukdukduk“ nebo „srííí“, varování pak rámusivé „tikstikstikstiks“. Samec kosa začíná zpívat na začátku jara, obvykle za ranního a večerního soumraku, a to z vyvýšených míst. Zpěv je hlasitý, flétnový a melodický, kos navíc ovládá více melodií a harmonií než slavík. Zajímavé na zpěvu je, že se skládá z jednotlivých skladeb, které kos po dohrání celého svého repertoáru neustále opakuje dokola. Složitost a počet skladeb vzrůstá se stářím a zkušenostmi zpěváka.

Původní areál kosa černého zahrnoval celou Evropu, severní Afriku a jižní Asii, během 19. století byl introdukován i do Austrálie a na Nový Zéland. Kos černý je pták, který před svým přistěhováním se do blízkosti člověka žil a hnízdil hlavně v přízemním patru lesa. Ve městech a vesnicích vyhledává podobné prostředí, sady, vinice, zahrady, parky nebo hřbitovy, obecně je kos velmi přizpůsobivý a je schopen žít a úspěšně vyvádět mláďata všude, kde nachází alespoň nějakou potravu a úkryt.

Po celé Evropě je populace kosa černého rozdělena na dvě oddělené subpopulace, které se liší způsobem života ve vztahu k člověku. Původní, lesní populace, stále žije skrytým způsobem života v jehličnatých i listnatých lesích, populace městská, se přizpůsobila životu u lidských obydlí a v současnosti početně převyšuje lesní kosy.

Lesní kosi černí jsou plaší ptáci, který obývá přízemní patro lesa. Potravu si hledají na zemi a živí se hlavně hmyzem, žížalami nebo plži, a drobnými lesními plody (jahody, borůvky a podobně). Lesní populace kosů je tažná.

Městští kosi černí jsou v porovnání se svými lesními příbuznými mnohem drzejší a i když jsou stále opatrní, dobře snáší ruch civilizace. Do jejich jídelníčku pak kromě bezobratlých a bobulí patří také to, co najdou na ulicích, dvorcích nebo sadech, snadno také obsazují krmítka. Nabídka potravy navíc pokračuje i v zimě a to, spolu s příznivějším mikroklimatem města umožnilo kosům přezimovat.

Kos černý je částečně tažný pták, na zimu odlétají lesní kosi a jen část kosů městských (hlavně mladí ptáci a samice). Ptáci z Čech a severní Moravy zimují u Atlantiku, jihomoravští kosi pak létají do Středomoří. Ze zimovišť se vrací na přelomu března a dubna a odlétá v listopadu.

V České republice hnízdí kos černý v dubnu až červenci dvakrát až třikrát ročně, městší kosi pak hnízdí v průměru o 10 dnů dříve než lesní. Hnízdo je hluboká, polokulovitá miska vybudovaná ze suchý stébel a kořínků slepených hlínou, lesní kosi je umísťují do vidlic stromů a keřů, městší kosi hnízdí i na budovách. Hnízdo nikdy nebývá umístěno vysoko nad zemí.

Hnízdní revír je obsazen jediným párem, který na svém území nestrpí žádného jiného kosa. Samice snáší 4 – 6 modrozelených vajec s rezavými skvrnami na kterých sedí sama po dobu 13 – 14 dnů, o mláďata se starají oba rodiče po dobu 12 – 15 dnů na hnízdě a po vylétnutí je ještě asi dva týdny přikrmují. Kos černý se dožívá až 20 let.

Zpět


Krkavec velký (Corvus corax)

Dorůstá do velikosti kolem 50 cm a hmotnosti 1,5 kg. Krkavec velký je velký černý pták s mohutným vysokým zobákem, na rozdíl od podstatně menšího havrana polního má opeřený kořen zobáku. Jeho šat je černý s kovovým leskem, na hrdle mu charakteristicky odstává peří. Jeho křídla jsou dlouhá a i na konci široká, prstovitě zakončená jako u některých dravců. V rozpětí křídel dosahuje kolem 1 m. Krkavec má klínovitý ocas, který jej v letu odlišuje od havrana polního a vrány obecné. Let krkavce je klidný s volnými rázy křídel, někdy klouzá zvolna vzduchem. Umí dobře plachtit. Za potravou se ochotně snáší i na zem, ale zůstává ostražitý. Krkavec velký je znám svou opatrností a nedůvěřivostí.

Jeho jídelníček se skládá z hmyzu, drobných obratlovců a mršin. Občas také navštíví cizí ptačí hnízda, která vyplení.

Krkavec velký je stálý pták. Obývá celou severní polokouli. Jeho domovem je takřka celá Evropa, Asie a severní Afrika. Obývá lesnaté oblasti hornatin a vrchovin, nevyhýbá se ani lesnatým oblastem nížin.
V Čechách byl hojný ve středověku, pak díky hospodaření úplně vymizel a od 60. let 20. stol. se pomalu navrací.

V mimohnízdním období se potuluje v okolí hnízda. Žije osamoceně v trvalých párech po mnoho let. Na hnízdiště se vrací kolem února, kdy začíná se stavbou či opravou starého hnízda, které si staví na vysokých stromech a na nedostupných skalách. Své hnízdo používá po několik let, takže za několik let může být nápadné svými rozměry. Vlastní stavbu a úpravy provádí samice, zatímco samec přináší stavební materiál – větévky, trávu, mech. Do hnízda snáší 5 až 6 modrozelených černohnědě, šedohnědě a šedě skvrnitých vajec, které zahřívá samice. Samice sedí většinou sama, doba sezení je 20 až 21 dní. Krmí oba rodiče.

Zpět


Kukačka obecná (Cuculus canorus)

Dorůstá 33–34 cm, je štíhlá s dlouhým ocasem a křídly. Vyskytuje se ve dvou formách – šedé (samci i samice) a hnědé (některé samice). Na hřbetní straně má kukačka peří popelavě šedé. Zbarvením se podobá krahujci. Její nohy jsou silné se dvěma prsty dopředu a dvěma dozadu.
Samec se ozývá výrazným a charakteristickým kuku, samice hlasitým bublavým bi-bi-bi.

Žije zejména v lesích, často poletuje i na otevřená prostranství.

Kukačka je tažný pták. Do Evropy přilétá koncem dubna. Zpět na jih odlétá v srpnu až září.

Jejím jídelníčkem je především hmyz a různé druhy chlupatých housenek, které jiní ptáci moc nejedí. Občas sní i vejce jiných ptáků.

Kukačka je především známá svým hnízdním parazitismem. Naklade své jedno vejce do hnízda jiných o dost menších ptáků (rehci, pěnice, rákosníci, …), kde se rodiče o adoptivní mladou kukačku starají. Vzhledem k její velikosti, aby ji rodiče uživili, vytlačí ostatní původní vejce z hnízda ven. Takže se rodiče starají jen o ni. Kukačku pak krmí do doby, kdy je i třikrát větší než oni sami.

Zpět


Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis)

Lejsek bělokrký je pták o něco menší než vrabec domácí. Měří 12–13,5 cm a váží 10–17 g. Na rozdíl od podobného lejska černohlavého má samec ve svatebním šatě čistě bílý proužek v týlu hlavy a bílý kostřec, spodek těla je bílý a hlava a křídla jsou kontrastně černá. Na křídlech má bílý proužek. Samec v prostém šatě podobně jako samice mění barvu černého opeření na šedohnědé s krčním proužkem pouze naznačeným. Mladí jedinci jsou svrchu skvrnití a jsou hnědí podobně jako samice.
Hlas vábení je „zíp“ nebo „jíb,“ zpěv je řada vysokých pískavě-vrzavých tónů „cidijedidjédió“.

Lejsek bělokrký je tažný pták, ze zimovišť se vrací na přelomu dubna a května a odlétá na přelomu srpna a září. Poměrně malý areál se rozkládá od východní Francie a jižního Německa na východ do Ukrajiny a jihozápadního Ruska. Izolované populace žijí na jihu v Itálii a na severu na ostrovech Gotland a Öland ve Švédsku.
Žije v opadavých lesích, zahradách a parcích.

Potravu tvoří převážně létající hmyz.

Hnízdí v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je miskovité, postavené ze stébel, kořínků, mechů a srsti v dutinách nebo hnízdních budkách. Samice snáší 5–8 jednobarevně modrozelených vajec na kterých sedí samice po dobu 14–16 dnů a mláďata poté krmí oba rodiče po dobu 14–17 dní.

Zpět


Lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca)

Lejsek černohlavý je pták menší než vrabec domácí. Jeho délka je 12–13,5 cm a váží 11–16 g. Podobá se příbuznému lejsku bělokrkému, od kterého se samci liší černou zadní stranou krku. Sameček je ve svatebním šatu kontrastně černobílý, v prostém šatu svrchu šedohnědý s bílou hrudí. Samice je rovněž svrchu šedohnědá s bílou hrudí. Mláďata jsou na svrchu těla skvrnitá.
Hlas vábení je „bitbit“, „tek“, „cr“ aj. Zpěv zní jako žvatlavé „di vrice vrice diple diple“ atd.

Lejsek černohlavý je tažný pták, ze zimovišť v Africe se vrací na přelomu dubna a května a odlétá na přelomu srpna a září.
Je rozšířen ve větší část Evropy, chybí na jihu a jihovýchodě, na západě. V Asii areál sdosahuje po Altaj. Na území České republiky je hojnější v severní polovině území, na jihu je jeho výskyt mnohem roztroušenější. Na rozdíl od lejska bělokrkého hnízdí spíše od středních poloh výše.

Jeho potravu tvoří létající hmyz, v pozdním létě i bobule.

Hnízdí ve starých světlých listnatých i smíšených lesích a parcích v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je miskovité, postavené ze stébel, kořínků, mechů a srsti v dutinách nebo hnízdních budkách. Samice snáší 5–8 jednobarevně modrozelených vajec na kterých sedí samice po dobu 14–16 dnů a mláďata poté krmí oba rodiče po dobu 14–17 dní.

Zpět


Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus)

Mlynařík dlouhoocasý je drobný pěvec s velmi dlouhým ocasem. Dorůstá délky mezi 13 – 15 cm, z čehož až 9 cm tvoří pouze ocas, a hmotnosti maximálně 10 g. Má růžově hnědé až černé opeření na hřbetě, rudě zbarvené boky a bílé až našedlé opeření na břišní straně těla. Dlouhá ocasní pera jsou na vrchní straně černá, na spodní bílá, končetiny má našedlé, krátký zobák je černý a opeření na hlavě většinou bílé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci mají tmavší peří po stranách hlavy.
Mlynařík dlouhoocasý patří k poměrně hlasitým pěvcům. Ozývá se vysokým „srí srí srí“, po kterém obyčejně následuje vrčivé „cerrr“, na bližší vzdálenost varuje mlaskavým „tp“.

Mlynařík dlouhoocasý se od konce léta až do začátku jara zdržuje v menších hejnech, jejichž členové si vzájemně mezi sebou vypomáhají. Podobně jako sýkory je i mlynařík hbitý pták, který většinou dlouho nesetrvá na jednom místě a stále poskakuje mezi větvemi.

Živí se především hmyzem a jeho larvami, pavoukovci, na jaře vyhledává mladé pupeny a plody rostlin, v zimě si rád spestří jídelníček směsí otrub s tukem.

Vyskytuje se v listnatých a smíšených lesích, parcích nebo na zahradách na území Evropy a Asie. Jehličnatým lesům se vyhýbá. Mlynařík nemigruje. V zimním období se často připojuje k malým hejnům sýkorek, se kterými je blízce příbuzný.

Hnízdí na větvích stromů nebo vyšších keřích. Staví si klenuté, seshora kryté hnízdo, vystlané peřím a kryté lišejníky, mechy nebo pavučinami. Samice do něj klade 4 – 12 červenohnědě kropenatých vajec, na kterých sedí zhruba 12 dní. Hnízdícím párům občas pomáhá s krmením mláďat nespářený člen hejna. Mláďata opouští hnízdo po 15 dnech života.

Zpět


Pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis)

Dorůstá velikosti 13 – 15 cm a stejně jako u ostatních zástupců rodu Sylvia je u ni vyvinut sexuální dimorfismus. Sameček je celkem pestrý. Má rezavě hnědá křídla, šedohnědý vršek těla, šedé temeno hlavy s bílým hrdlem a narůžovělou hrudí. Samička je světlejší, převážně celohnědá. Její opeření na hrdle je poněkud tmavší. Spodina je u obou světle hnědá. Ozývají se krátkým, drsným zpěvem, kterým se často projevují za letu.

Podobně jako ostatní pěnice je zejména hmyzožravá, požírá však i bobule a jiné měkké plody.

Pěnice je hojný druh hnízdící v celé Evropě a v mírných oblastech západní Asie. Je stěhovavá a zimuje v Africe, Arábii a Indii. V České republice jde o běžného pěvce. Obývá otevřené krajiny a zemědělskou půdu s porostem keřů, v kterých hnízdí. Klade 3 – 7 světlých vajec s jemným světle hnědým skvrněním.

Zpět


Pěnkava obecná (Fringilla coelebs)

Pěnkava obecná je velká asi jako vrabec domácí. Má poměrně štíhlé tělo, dlouhý ocas a krátký silný zobák. Samec je díky svému charakteristickému zbarvení naprosto nezaměnitelný. Hřbet, líce, hrdlo i břicho má hnědočervené, křídla černá s bílým pruhováním, končetiny růžové, zobák modrošedý a na temeni hlavy a zátylku modré opeření. Samice je nenápadně hnědá s růžovým zobákem a často bývá zaměňována s podobným vrabcem domácím, od kterého se liší bílými pruhy na křídlech, bílým okrajem ocasu a šedohnědým kostřcem. Délka těla je 14 – 16 cm, rozpětí křídel 26 cm a hmotností 21 g.
Pěnkava patří v České republice díky své vysoké početnosti mezi nejčastěji slyšitelné pěvce. Nejčastěji se ozývá jasným a zvučným „pink“, „jib“ nebo hvízdavým „it“ či „uit“. Zpěv má složený z řady rychle jdoucích rytmických melodií.

Pěnkavu obecnou nalezneme v široké škále lokalit, nejčastěji na zahradách, v parcích, zemědělské půdě, lesích nebo v samotných centrech měst. Na většině areálu svého rozšíření je stálá s výjimkou severoevropských populací, které na zimu migrují do západní a jižní Evropy.

Živí se téměř výhradně semeny, které hledá jak na zemi, tak na stromech. Pro mláďata hraje důležitou složku potravy také hmyz.

V období rozmnožování, které trvá od dubna do června, se mnohdy seskupuje do větších hejn, často i ve společnosti pěnkavy jikavce. Úhledné hnízdo z větviček a rostlin si staví na keřích nebo stromech ve výšce od 1,5 do 4 m. Dvakrát ročně klade obvykle 5 – 6 vajec o velikosti 19 × 14 mm, na kterých sedí 12 – 13 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 13 – 14 dnech života.

Zpět


Rákosník zpěvný (Acrocephalus palustris)

Rákosník je malý pěvec dorůstající o něco menší velikosti než vrabec a to 12,5–13 cm. Dospělci mají hnědý hřbet a světlou spodinu těla. Obě pohlaví jsou si zbarvením velmi podobná, mladí ptáci mají žlutavější opeření na břiše.
Během období rozmnožování je jeho poznávacím znakem výrazný, rychlý zpěv s množstvím melodických cvrčivých, flétnovitých a štěbetavých zvuků, často při něm imituje i hlasy jiných druhů ptáků.

Hnízdí v mírných oblastech Evropy a západní Asie. Je tažný se zimovišti v jihovýchodní Africe, odkud se zpět do České republiky navrací na přelomu dubna a května. Rákosník zpěvný k životu preferuje lokality s vyšší hustou rostlinnou vegetací v blízkosti močálů nebo řek.

Podobně jako většina pěnicovitých ptáků je převážně hmyzožravý. V menší míře požírá také ale bobule, pavouky nebo hlemýždě.

Je většinou monogamní a hnízdí jednou do roka. Hnízdo si důkladně vplétá mezi rákosová stébla nebo mezi jinou hustou přízemní vegetaci a během května až června do něj klade 3–6 světlých vajec s občasným tmavým skvrněním, na kterých sedí oba rodiče 12–13 dnů. Vylíhlá mláďata zůstávají následně v hnízdě dalších 11–13 dnů.

Zpět


Rehek domácí (Phoenicurus ochruros)

Měří 13 – 15 cm, v rozpětí křídel má 23 – 26 cm a váží mezi 15 a 19 g. Od jiných drobných pěvců je dobře odlišitelný díky svému výrazně zářivě oranžovému ocasu, kterým neustále kmitá. Sameček má sytě černé, místy popelavé zabarvení a bílou skvrnu na křídle. Samička je oproti samci méně nápadnější, temně šedá. Mláďata mají zpočátku tmavě šedé prachové peří, později jsou tmavohnědá. Když vábí, ozývá se ostrým fit-tek-tek, zpěv má krátký, zvučný s řadou švitoření. Zní trochu jako skřípání.

Jeho potravu tvoří nejrůznější hmyz, pavouci a bobule.

Rehek domácí hnízdí v celé Evropě a na velkém území Asie. Je převážně tažný, na zimu se stahuje do jižní a západní Evropy a Afriky, odkud se do střední Evropy navrací na přelomu března a dubna. Jeho původním prostředím jsou skalnaté oblasti a lomy, dnes se však ve velkém počtu vyskytuje také ve městech a na vesnicích, méně početně i v řídkých lesích. V České republice se zdržuje až do listopadu, velmi vzácně zde setrvává po celý rok. Mimo období hnízdění se vyskytuje samostatně.

Rehek si staví hnízdo v dutině budovy nebo skály z kořínků, stébel, mechu a listí, vystýlá jej peřím a chlupy. Samička snáší pět až deset světlých vajíček, na kterých sedí přibližně 14 dní. Po vylíhnutí rodiče mláďata krmí drobným hmyzem, popř. jeho larvami (motýli, brouci,…). Po 12 až 14 dnech mláďata hnízdo opouští a pár si krátce poté staví nový příbytek pro novou snůšku.

Zpět


Sojka obecná (Garrulus glandarius)

Sojka obecná je nejbarvitější evropský zástupce své čeledi. Je oranžovohnědá s černým ocasem a zobákem, růžovooranžovými končetinami, hnědýma očima a bílým kostřcem, který je zvlášť nápadný při letu. Křídla má černobílá s modrými pírky s černým příčným proužkováním, pod okem černou podélnou skvrnu. Létá těžce, vlnovitě a třepotavě, na zemi poskakuje. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší, mladí ptáci jsou tmavší a mají méně výrazná modrá pírka na křídlech. Váží 150-180 g, měří 32-35 cm a rozpětí křídel má 52-58 cm. Obvykle se ozývá chraptivým „kšréé“, mňoukavým „pijé“, které je pro laika naprosto k nerozeznání od volání káněte lesního nebo svižným „kuit“, podobným hlasu puštíka obecného.

Sojka obecná se celoročně vyskytuje ve smíšených, listnatých i jehličnatých lesích, parcích, zahradách, sadech a v poslední době i ve městech v celé Evropě. Ztrácí svou přirozenou plachost a navštěvuje městské parky a zahrady.

Potravu si vyhledává jak na stromech, tak na zemi. Živí se především rostlinnou stravou, zvláště pak žaludy a bukvicemi, které si uschovává do svých skrýší na zimní období, ale též lískovými ořechy, obilím, různými bobulemi a semeny, ostružinami, jeřabinami aj. Živočišnou stravu tvoří především mladí ptáci, vejce, myši, hlemýždi, různí plazi, např. ještěrky nebo malí nejedovatí hadi. Sama se stává častou kořistí větších dravců, např. jestřábů lesních, puštíků obecných nebo sokolů stěhovavých.

Hnízdí od konce května do počátku června. V případě ztráty první snůšky hnízdí obvykle během června ještě jednou. Hnízdo z větviček a vystlané mechem nebo trávou si staví na větvích stromů nebo vysokých keřích obvykle zhruba 5 m nad zemí. Samice klade 5-7 žlutošedých 32 × 24 mm velkých vajec. Inkubační doba trvá zhruba 16-17 dní. Na sezení se střídají oba rodiče, stejně i tak při následném krmení mláďat. Mláďata opouštějí hnízdo zhruba ve 21-22 dnech života, ale ještě po dobu 3 týdnů jsou svými rodiči přikrmována. V přírodě se může sojka obecná dožít i více než 15 let.

Zpět


Stehlík obecný (Carduelis carduelis)

Stehlík obecný má štíhlé tělo, dlouhá křídla a silný zašpičatělý zobák. Délku těla má 12 až 14 cm, rozpětí křídel 23 cm a váží 16 g. Je velice pestře zbarvený, svrchu béžově hnědý, křídla má zčásti černá s bílými skvrnami a jasným žlutým polem, zespodu je bílý. Má narůžovělý zobák, hnědé končetiny a charakteristický červený obličej, zbytek hlavy je černobílý. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci postrádají červenou masku na obličeji.
Nejčastěji se ozývá zvonivým a svižným „tigelitt“ nebo drsným „čree“ často za letu.

Mimo období hnízdění se velice často objevuje na polích, loukách nebo opuštěných a zarostlých pozemcích, kde vyhledává malá semena různých druhů rostlin, nejčastěji bodláků, na které se specializuje. Zvláště pro mláďata hraje důležitou roli v potravě i menší hmyz. Během konce podzimu se začíná většinou seskupovat do početných, často i více jak 40 členných hejn. Přes nepříznivé zimní období také často zalétává na krmítka.

Hojně se vyskytuje v celé Evropě vyjma větší části Skandinávského poloostrova, v Asii východně až po Bajkalské jezero a jižně po Himálaj a v severní a severovýchodní Africe. Jedinci, kteří unikli z umělých odchovů vytvořili stálou populaci i v Austrálii a na Novém Zélandu.

Stehlíka obecného běžně nalezneme v otevřených světlých lesích, na mýtinách, v zahradách, ovocných sadech nebo v kulturní krajině. Je částečně tažný, na zimu z větší části migruje do jižní a západní Evropy. V České republice se vyskytuje celoročně, v zimě je však o něco vzácnější.

Hnízdí od května do srpna a ročně mívá jednu snůšku. Do většinou dobře ukrytého hnízda na větvích vysokých listnatých stromů klade 4 až 6 vajec, na kterých sedí 11 – 14 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 13 – 15 dnech.

Zpět


Straka obecná (Pica pica)

U strak obecných se samec od samice neliší vzhledem. Typické jsou zřetelně oddělené černé a bílé plochy. Černá je hlava, horní část hřbetu, krk, vole, ocas, valná většina křídla. Bílá jsou prsa a břicho, lopatky, dolní část hřbetu, kostřec a vnitřní prapory ručních letek. Černé části křídel a rýdovací pera nejsou opravdu černá, ocas se leskne do zelena a křídla do modra. Mláďata nemají kovový lesk v černém peří a mají širší černý okraj bílých částí ručních letek. Délka těla straky je 40 – 51 cm, ale 20 – 30 cm z toho je ocas. Rozpětí křídel je 52 – 60 cm. Váha kolísá mezi 150 až 240 g.

Straka obecná žije v celé Evropě (s výjimkou Islandu), severní Africe, na většině území Asie a odtud pronikla i na západ Severní Ameriky. Její výskyt je omezen hlavně vhodnými hnízdišti, ale v blízkosti lidských sídlišť je ochotna hnízdit i na zemi. Na většině území se jedná o stálý druh. Ve druhé polovině 20. století její stavy stoupaly, což je mimo jiné způsobeno tím, že se naučila žít v blízkosti člověka.

Straky mají velmi rozmanitý jídelníček. V podstatě jsou schopny živit se čímkoliv včetně odpadků. V přírodě se živí převážně různým hmyzem, měkkýši, drobnými obratlovci, či většími mršinami, ale i rostlinnou stravou, převážně semeny a různými plody. Při sběru potravy se často prochází po zemi, ale sbírá potravu i na stromech a podobně. Straka vybírá z hnízd vejce a mláďata, což je důvod, proč bývá označována za škodnou, avšak v takové intenzitě, která nemá negativní vliv na početní stavy těchto ptáků.

Straky staví poměrně bytelné „nepořádné“ hnízdo většinou vysoko v korunách stromů i v klidných ulicích měst. Základním materiálem jsou suché větve pokryté hlínou a drnem. Hnízdní kotlinku vystýlá kořínky, stébly a chlupy. Hnízdo je shora kryto jakousi stříškou z větviček. Tato stříška má chránit hlavně před případnými útočníky. První vajíčka se v hnízdech mohou objevovat již v průběhu března. Ve snůšce bývá 5 – 8 vajec, výjimečně i více. Vajíčka jsou olivově skvrnitá, mnohdy i s tmavší čepičkou. Na vejcích sedí 17 – 18 dní většinou jen samice a pak jsou mláďata ještě dalších 22 – 27 dní krmena oběma rodiči na hnízdě. Po výletu z hnízda zůstávají mladí s rodiči až do příštího jara.
Většina párů nevyužije staré hnízdo. Díky tomu, že jejich stavby jsou bytelné a trvalé, používají opuštěná stračí hnízda mnozí další ptáci (poštolky, kalousi).

Zpět


Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes)

Střízlík je drobný ptáček dlouhý asi 9,5 cm a vážící kolem 9 g. Poznáme jej snadno podle hnědě skvrnitého peří a zdviženého ocásku. Právě jeho zbarvení mu dalo lidové pojmenování „oříšek“. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Prachový šat mláďat je řídký a černobílý.
Hlasový projev střízlíka je vábivé „cik – cik,“ varovné „cerr – cerr.“

Hnízdí téměř v celé Evropě mimo nejsevernějších částí Skandinávie a Ruska. Spatřit jej můžeme také v Asii, v severovýchodní Africe a celé Severní Americe. U nás zůstává i přes zimu. Podniká jen menší potulky. Pouze jedinci ze severu se na zimu stěhují k jihu.
Střízlík je obyvatel lesů s hustým podrostem, ale miluje i křovinatá místa kolem rybníků, vodních příkopů apod. Občas se s ním můžeme setkat i v parcích a zahradách.

Jako potrava mu slouží především hmyz, jeho larvy, pavouci apod.

Zjara si sameček zvolí hnízdní revír, který srdnatě brání proti vetřelcům a začne se stavbou několika hnízd z nichž některá jen rozestaví. Samička si prohlédne samečkova díla a vybere si nejvhodnější z nich. Hnízdo je kulovité, až na vchod uzavřené. Vytvořeno je ze stébel, drobných větviček a mechu. Vnitřní vystýlka je z chlupů a peří. Umístěno bývá zpravidla ve větvích smrčků, hromadách dřeva, klestu, ale i mezi kořeny vyvrácených stromů. Ostatní hnízda, která si samička nevybrala zůstanou tzv. odpočinková v nichž nocuje sameček a později po vylíhnutí celá rodina. Na 5 – 7 bílých, jemně hnědě kropenatých vajíčkách sedí pouze samička. Po 14 – 16 dnech se líhnou mláďata, která krmí oba rodiče. Po dalších přibližně dvou týdnech mláďata hnízdo opouštějí. Obvykle zahnízdí během dubna až července dvakrát.
Rodinný život střízlíků se vyznačuje jednou zajímavostí, která je v ptačí říši poněkud neobvyklá. Mláďata z první snůšky totiž pomáhají rodičům krmit své mladší sourozence a ulehčují jim tak práci.
Často do jeho hnízda naklade vajíčko mnohem větší kukačka a staří střízlíci pak často mladou kukačku zdárně odchovají.

Zpět


Sýkora babka (Parus palustris)

Sýkora babka je silnější pták dorůstající velikosti vrabce. Měří 13 cm, rozpětí křídel má 20 cm a váží mezi 10 a 11 g. Má leskle černé temeno hlavy, skvrna pod zobákem a vrchní strana hrdla je také černá. Líce má čistě až špinavě bílé, vzadu nezřetelně ohraničené. Opeření na hřbetě je pískově hnědé s olivovým nádechem, ocas je šedohnědý a spodní část těla bílá až nahnědlá. Krátký zašpičatělý zobák je šedočerný, končetiny šedé až hnědé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.
Stejně jako ostatní sýkorovití pěvci se ozývá širokou paletou zvuků. Nejčastěji u ní můžeme zaslechnout výrazné „ci de“, podobné jako u sýkory koňadry, nebo protáhlejší „ci de de de“. Má zvučný zpěv složený z opakujících se jednotlivých tónů, nejčastěji z klapavých „dje dje dje“, „tye tye tye tye tye“, „čip čip čip čip“ nebo z „ci vít ci vít ci vít“.

Sýkora babka je stálý pták. Obývá listnaté, zvláště vrbové a dubové, i smíšené lesy, parky nebo větší zahrady se stromy. V zimě často přilétá na krmítka. Jejií areál rozšíření je v mírných částech Evropy a severní Asie.

Stejně jako ostatní sýkory je i sýkora babka hbitý pták, často visící na větvích nohama vzhůru. Živí se jak živočišnou, tak rostlinnou potravou. Vyhledává menší i větší hmyz (housenky, brouky, pavouky nebo žížaly) a různá semena, včetně bodláčí. Na rozdíl od jiných sýkorek si sýkorka babka schovává potravu pod kůru stromů na horší zimní časy.

Hnízdí od dubna do června v dutinách stromů, vzácněji pak v dřevěných budkách. Nejprve si vyhledá dutinu ve starých stromech, nejčastěji vrbách, v případě nutnosti ji zvětší a poté vystele mechem nebo travinami, zřídkakdy i drobnými pírky. V dubnu až květnu klade 5 – 9 vajec, na kterých samice sedí 12 – 14 dní. Pokud se v blízkosti objeví nepřítel, vydává stejně jako ostatní sýkory varovné syčivé zvuky. Mláďata opouštějí hnízdo po 17 – 18 dnech. Sýkory babky často zůstávají v páru po celý život.

Zpět


Sýkora koňadra (Parus major)

Sýkora koňadra je naše největší sýkora, je 13 – 15 cm dlouhá a váží 20 g. Hlavu má černou jen tváře a příuší jsou bílé. Černá barva pokračuje i na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes břicho (u samic je tento pruh tenčí a méně výrazný). Hřbet je žlutavý až zelený, břicho žluté, kostřec a svrchní krovky ocasní modrošedé, křídla jsou tmavá modrošedá s nevýraznou bílou páskou. Zobák je silný, kuželovitý a černý. Mladí ptáci jsou bledší a líce mají žlutavé, zobák hnědošedý. Létá vlnkovitě a poměrně rychle. Má velmi rozmanité hlasové projevy a je poměrně dobrý imitátor hlasů jiných druhů.

Sýkora koňadra obývá většinu Evropy a západní Sibiř. U nás hnízdí v podstatě na celém území, ale se stoupající nadmořskou výškou se početnost snižuje. Vyhledává zvláště listnaté lesy, ale objevuje se i v jehličnatých. Běžně se vyskytuje v blízkosti lidských sídlišť v zahradách, parcích, sadech a pod. Koňadra je převážně stálý či přelétavý druh, část populace pořádá krátké tahy. Z Polska, Ukrajiny a Německa přilétají na zimu k nám, někteří naši létají dále na jih.

Přirozené hnízdění je v dutinách stromů, velmi často obývají budky, ale jsou velmi přizpůsobivé a můžeme je nalézt v hromadách dříví, kovových trubkách, dutinách zdí, starých hnízdech strak a veverek, ale i v zemních děrách. Hnízdo staví pouze samice a pak do něj snáší kolem deseti vajec. Vajíčka váží asi 1,6 g a jsou červenohnědě tečkovaná na bílém podkladu. Na vejcích sedí pouze samička, kterou samec krmí. Délka sezení je 12 – 16 dní, pak oba rodiče 14 – 23 dní krmí mláďata na hnízdě a dalších 8 – 14 dní jsou mláďata krmena po vyvedení z hnízda. Koňadry často hnízdí dvakrát v jedné sezóně. Mláďata setrvávají s rodiči i přes zimu a ještě v prvním roce života pohlavně dospívají. Nejvyšší zjištěný věk byl asi 15 let.

Přes léto se živí převážně živočišnou stravou. Hlavní složku tvoří hmyz v různých vývojových stádiích. Na podzim a v zimě vyhledávají olejnatá semena slunečnice, buku, ořechy a někdy i semena habru. Může i oštipovat dužnaté plody dřevin, pupeny a listy. Mláďata jsou krmena převážně housenkami (i přes 80%), pavoukovci a různými larvami hmyzu. Pro svá mláďata seženou běžně 500 ks housenek denně, čímž velmi úspěšně regulují výskyt hmyzích škůdců. Potravu sbírají na větvích stromů a keřů, na zemi a výjimečně ji chytají i v letu.

V Anglii prosluly sýkorky tím, že se naučily rozklovat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobat smetanu pod ním.

Zpět


Sýkora modřinka (Parus caeruleus)

Jejím specifickým znakem, který ji odlišuje od podobné sýkory koňadry, je modré temeno hlavy a tmavý pruh přes oči a spodní stranu hrdla. Čelo a líce má bílé, zátylek, křídla a ocasní pera modrá, hřbet je nažloutle zelený, břišní strana těla je sírově žlutá s úzkým černým proužkem, končetiny modravě šedé a barva očí tmavě hnědá. Mladé sýkory jsou nejprve šedé se světle modrým odstínem na zádech, později získají nápadně žlutější zbarvení než jejich rodiče. Dospělá váží 11 g, rozpětí křídel má 20 cm a její délka těla bývá 10 – 12 cm.

Sýkora modřinka je stálý druh. Obývá listnaté i smíšený lesy, parky, aleje, zahrady, ale i centra větších měst v celé Evropě. Na zimu tvoří smíšená hejna a stejně jako ostatní sýkory vyniká i tento druh neobvyklou čiperností a mnohdy při hledání potravy na větvích visí nohama dolů. Na stromech se pohybuje kodrcavými poskoky. Drsné počasí tráví ukryta v nevelké prohlubni v zemi. Sýkora modřinka se nejčastěji ozývá nápadným „tý-tý-tý“, jako varovný zvuk používá výrazné „číír“.

Sýkora modřinka patří mezi cenné požírače rostlinných škůdců, jako jsou např. motýlí housenky nebo mšice, ačkoli na jaře ráda ožírá i mladé pupeny a listy stromů nebo různá semínka, zvláště pak slunečnicová. V zimním období si potravu ráda zpestří burskými oříšky nebo živočišným tukem v síťkách.

Hnízdí zvláště v dutinách stromů nebo v dřevěných budkách zavěšených na stromech a ke svému hnízdu se vrací každým rokem. Pokud je její hnízdo ohrožováno, naježí chocholku na hlavě, začne vydávat syčivé zvuky a do predátora neohroženě klovat. Hnízdo si staví obvykle z mechu, peří nebo různých trav a jednu až dvě snůšky vajec klade v rozmezí mezi dubnem a květnem. Jedna snůška bývá v porovnání s jinými pěvci bohatá a obvykle čítá sedm až dvanáct bílých, načervenale skvrnitých vajec. Samice na vejcích sedí 12 – 14 dní. Mláďata hnízdo opouštějí po 17 – 18 dnech života.

Zpět


Špaček obecný (Sturnus vulgaris)

Dorůstá 19 – 22 cm, rozpětí křídel má 37 – 42 cm a váží 60 – 90 g. Je porostlý leskle černým opeřením, které ve svatebním šatě získává nápadný modravý nebo zelenavý odstín. Přes zimu se na jeho břiše objevuje husté bílé skvrnění, které je u samic zastoupeno ve větší míře. Končetiny má zbarveny růžově, zašpičatělý zobák je přes léto žlutý, u samců s modrým zbarvením u kořene, přes zimu je u obou pohlaví černý. Mladí ptáci jsou šedohnědí a dospělým se začínají více podobat zpravidla po první zimě, jejich dobrým odlišovacím znakem však stále zůstává hnědě zbarvené opeření na určité části těla, nejčastěji na hlavě.
Špaček obecný je hlučný pták vydávající širokou paletu výrazných a melodických zvuků, dokáže imitovat i hlasy jiných druhů ptáků. Zpěv, kterým se ozývají zejména samci, tvoří řada mlaskavých, skřípavých a hvízdavých tónů. Při vábení se ozývá drsným šéér.

Domovinou špačka obecného je Evropa a západní Asie. V jižní a západní Evropě a jihozápadní Asii je stálý, severovýchodní populace jsou zpravidla stěhovavé a migrují směrem na jih a západ.
K životu preferuje zejména městské a předměstské oblasti, vyskytuje se však také v otevřených lesích a na travnatých plochách, jako je hospodářská půda, pastviny, či golfová hřiště. Přes léto často navštěvuje také sady a zahrady. Mimo hnízdní období je velmi společenský a ve městech, kde má dobré podmínky pro přezimování, se může vyskytovat i v několika tisíci členných hejnech.

Špaček obecný je všežravec. Požírá zejména hmyz, housenky, můry či pavouky, nejrůznější plody, semena i nektar.

V některých oblastech hnízdí až třikrát do roka, často přitom využívá jedno hnízdo, které si dle potřeby upravuje. Klade 4 – 5 malých, leskle modrých vajec, na nichž sedí oba rodiče. Mláďata se líhnou obvykle po 13 dnech jako slepá a neopeřená. Na hnízdě zůstávají 3 týdny a následující 1 nebo 2 týdny jsou rodiči stále přikrmována.

Zpět


Vrabec domácí (Passer domesticus)

Vrabec domácí se v dálce jeví jako poměrně nenápadný zavalitý pták, ale při bližším pohledu, zvláště pak na samce, jde o poměrně pestře zbarveného ptáka. Délku těla má 14 – 16 cm, rozpětí křídel 21 cm a jeho hmotnost se pohybuje okolo 30 g. Má krátký zobák, poměrně dlouhá křídla a krátký ocas. Mezi oběma pohlavími jsou znatelné rozdíly. Samec má špinavě šedou břišní část těla, svrchní stranu hnědou v různých odstínech s černými skvrnami a jednou větší bílou v úrovni hrdla. Od samice jej rozeznáme také díky černé skvrně na hrdle a černým proužkem na hrdle. Samice jsou znatelně méně nápadné, šedohnědé, svrchu tmavší. Mladí ptáci jsou zbarveny stejně jako samice. V létě mají obě pohlaví modročerný zobák a hnědé končetiny, v zimě zobák nažloutle hnědý.
Ozývá se širokou škálou švitořivých zvuků. Tokající samec vydává řadu dlouhých švitořivých tónů jako „čilp čef čilp“, v období hnízdění se často ozývají dlouhým „čurr“.

Vrabec domácí je stálý druh v celé Evropě. Celoročně žije v početných, mnohdy i několika sto členných hejnech.

Dospělí se živí především rostlinnou stravou (semeny, částmi rostlin), příležitostně krmením pro hospodářská zvířata nebo odpadky z domácnosti, mláďata krmí drobným hmyzem.

Ročně má 2 až 4 vrhy. Hnízdo si staví nejčastěji pod okapy, v puklinách ve zdech nebo ve skalách, v břečťanu nebo v jiných hustých popínavých rostlinách na domech, na střešních trámech, pod taškami, na keřích, občas i ve větvích stromů. Hnízda jsou většinou neúhledná a postavená z větviček a vystlaná trávou nebo peřím. Výjimku tvoří pouze hnízda na stromech a keřích, která mají úhlednější kulovitý vzhled.
Často bývá velmi agresivní a zmocňuje se hnízd jiných druhů ptáků, zvláště pak jiřiček, břehulí nebo rorýsů. I své hnízda si usilovně brání. Od května do srpna klade 5 – 6 černě skvrnitých modrobílých nebo bledě zelených vajec o rozměrech 23 × 15 mm. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 13 – 14 dní a mláďata opouští hnízdo po 17 dnech života.

Zpět


Vrabec polní (Passer montanus)

Je asi 13 až 14 cm velký, jeho rozpětí křídel dosahuje 21 cm a jeho hmotnost je mezi 20 a 24 g. Od vrabce domácího se liší bílými tvářemi s černou skvrnkou a čokoládově zbarveným vrchem hlavy.

Vrabec polní přirozeně obývá většinu Evropy a Asie kromě nejsevernějších míst. Spatřit ho můžeme i v Severní Americe nebo Austrálii, kam byl zavlečen.

Vyhledává otevřenou krajinu se sady, křovinami a lesíky. Pokud hnízdí v obcích či městech, najdeme ho spíše na jejich okraji nebo v zahradách. Hnízdo rád umisťuje do dutin, budek nebo štěrbin ve skalách a budovách. Většinou ho spatříme v menších koloniích.

Živí se hmyzem, kterým převážně krmí mláďata. Konzumuje více semen plevelů než kulturních rostlin a neoklovává ovoce, škodí člověku mnohem méně než vrabec domácí. V zimě nepohrdne semeny na krmítku.

Zpět


Zvonek zelený (Carduelis chloris)

Délka těla je 14 – 16 cm, rozpětí křídel má 27 cm a hmotnost 28 g. Zvonek zelený má štíhlé tělo, poměrně krátký ocas a silný krátký zobák. Samec je celý zelený v různých odstínech kromě křídel a ocasu porostlých tmavějším opeřením. Okraj křídel a ocasu má svítivě žlutý, končetiny červené a zobák světle růžový. Samice je podobná, barva opeření je však spíše hnědozelená. Mladí ptáci jsou nenápadně šedohnědí.
Ozývá se charakteristickým jemným a krátkým „gyk“, „kip“ nebo pískavým „ťuí“. Zpěv je složen z několika jemných a rychlých melodií a velice se podobá zpěvu kanára divokého.

Živí se především semeny různých druhů rostlin, občas požírá i pupeny, květy nebo plody, pro mláďata hraje v potravě důležitou roli drobný hmyz. V zimě jde často vidět i na krmítku.

Zvonek zelený se hojně vyskytuje na okrajích listnatých a smíšených lesů, loukách, polích, v parcích, alejích a zahradách s dostatečně hustým porostem, často i v samotných centrech vesnic a menších měst. Je částečně tažný, na zimu migrují na jih většinou jen jedinci ze severních oblastí.

Zvonek hnízdí od dubna do července často ve větších hejnech nebo ve společnosti strnadů či pěnkav. Samci při toku předvádějí let podobný netopýřímu a přitom se ozývá zvučným zpěvem. Hnízdo staví na stromech, keřích nebo popínavých rostlinách. Ročně mívá dvě snůšky, první v květnu, druhou v červnu. Jedna snůška obsahuje 3 – 8 vajec, na kterých sedí 13 – 14 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 14 dnech života.

Zpět


Zvonohlík zahradní (Serinus serinus)

Jedná se o malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých. Délku těla má 11 – 12 cm. Svrchní stranu těla, břicho a boky má vždy hustě čárkované tmavými podélnými proužky. Výrazný nadoční proužek se v týle spojuje s proužkem, lemujícím tváře. Uprostřed tváře je světlá skvrna. Kostřec je u samce výrazně žlutý, u samice zelenožlutý. Samec má jasně žluté čelo a kresbu na hlavě, samice má tyto partie žlutobílé.
Ozývá se rychlým, nemelodickým zpěvem, který často přednáší za letu.

V jižní Evropě je stálý, u nás převážně tažný. Hnízdí na různých místech se skupinkami stromů, typicky parky nebo zahrady blízko lidským obydlím. V České republice hnízdí po celém území, nejhojněji v nižších a středních polohách, vystupuje však také vysoko do hor (max. 1250 m n m).

Zpět