Šplhavci

Brhlík lesní
Strakapoud malý
Strakapoud prostřední
Strakapoud velký
Šoupálek dlouhoprstý
Šoupálek krátkoprstý
Žluna zelená


Brhlík lesní (Sitta europaea)

Brhlík lesní je drobný pěvec, váží kolem 23 gramů a měří 12–15 cm. Má krátký ocas, šídlovitý zobák a krátké nohy. Vrch hlavy a těla je šedomodrý (u mláďat s bělavými čárkami), letky jsou tmavé. Černý pruh, který jde přes oko až k týlu, bývá u samic poněkud užší, u mláďat spíš hnědý. Brada a hrdlo jsou bělavé, příuší a ostatní spodina žemlová, boky a spodní krovky ocasní narudlé, u samce velmi tmavé, břicho oranžové. Po kmenech stromu leze velmi často hlavou dolů, což jiný náš pěvec neumí. Ke šplhání má dokonale uzpůsobené krátké a silné nohy. Létá rychle a obratně v plochých vlnkách. Vábí hlasitými hvizdy i jemnějším sýkořím si si. Zpěv je trylkovitý popisovaný jako kvikvikvi.

Brhlík lesní je rozšířen po velké části Evropy kromě Irska a severnějších míst Skandinávie. Brhlíci se zdržují převážně v listnatých a smíšených lesích se starými stromy. Ve vyšších nadmořských výškách se vyskytuje vzácněji. Běžně se vyskytují v zahradách i městských parcích. Jsou to výrazně teritoriální ptáci a zvláště ti naši se jen výjimečně zatoulají dále než 30 kilometrů od hnízdiště. Na svých teritoriích zůstávají i v zimě.

Potravu vyhledávají ve škvírách v kůře, nebo těsně pod kůrou. Je to často různý hmyz, pavouci nebo housenky. V zimě se živí hlavně semeny, často navštěvují krmítka spolu se sýkorami, na rozdíl od nich však zvládne i lískové oříšky. Ty si vynese na strom, zaklíní je, zobákem rozbije skořápku a semínko vyzobe nebo spolkne. Navíc si dělají na zimu aktivně zásoby, které pak postupně vyhledávají.

Brhlík hnízdí v hnízdních dutinách, nejčastěji vydlabaných nějakým datlovitým ptákem (nepohrdne ani budkou), nejčastěji ve starých dubech. Pokud je vletový otvor příliš velký, zazdí ho částečně hlínou, aby dovnitř nemohl nikdo větší. Dutinu vystýlá převážně suchým listím, kousky borové, modřínové, nebo dubové kůry. Ve snůšce bývá nejčastěji 5 až 8 vajec o rozměrech 19 x 14,5 mm, na kterých sedí samice zhruba 14 dní. Samec v době hnízdění přespává mimo hnízdo. Mláďata hnízdo opouští po dalších 22 – 25 dnech a už umí dobře létat. Hnízdí jedenkrát ročně a to od konce dubna do začátku května.

Zpět


Strakapoud malý (Dendrocopos minor)

Strakapoud malý je velký pouze asi jako vrabec domácí, dorůstá 14–17 cm. Rozpětí křídel má 24–29 cm a váží 18–27 g. Celkové zbarvení má černobílé a na rozdíl od ostatních příslušníků rodu mu chybí červeň na spodině těla. Sameček má na hlavě červenou čepičku, která sahá až do zátýlí, u samic je černá někdy žlutobílá.

Žije v Evropě a v přilehlých oblastech Asie, v souvislém pásmu až na Kamčatku, Sachalin a do Japonska. Vyskytuje se i v severní Africe. Obývá menší nebo řídké listnaté lesy, dále i lesy smíšené, lužní, břehové porosty a větší sady a parky. V celém areálu se jedná o stálý druh, v mimohnízdním období se potuluje v nejbližším okolí hnízdišť.

Potravu, kterou si vyhledává ve vrcholcích stromů na svrchu kůry a v dutých větvích tvoří převážně mšice, mravenci, housenky, korovnice a další podobný hmyz. Pouze v zimě si potravu příležitostně obohacuje různými semeny, zalétá i na krmítka.

Oba partneři společně vytesávají hnízdní dutinu do měkčích stromů. Od konce dubna do začátku června snáší většinou 5–6 vajec, sedí oba rodiče 11–12 dní. Po 18–24 dnech mláďata hnízdo opouštějí, 8–14 dní jsou poté ještě rodiči voděna v okolí. Nejvyšší známý věk je 6 let a 5 měsíců.

Zpět


Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius)

Dorůstá 20 až 22 cm. Svrchu je převážně černý s bílými pruhy na křídlech, má světlé břicho a líce, červené temeno a opeření na spodních ocasních krovkách a tmavé pruhy na bocích. Bývá často zaměňován s blízce příbuzným strakapoudem velkým, který je o něco větší a na rozdíl od něj má i černé temeno, světlejší břicho a slabší zobák.
Bubnuje jen zřídka, nejčastěji se ozývá několikrát se opakujícím “gik”.

Potravu vyhledává obvykle vysoko na stromech. Požírá zejména drobný hmyz a jeho larvy, které nejčastěji hledá na povrchu stromů, v menší míře i mízu.

Strakapoud prostřední se vyskytuje na velkém území Evropy a v jihozápadní Asii. K životu preferuje listnaté lužní lesy, zvláště staré dubové, habrové a jilmové porosty. V České republice se vyskytuje po celý rok. Po strakapoudovi velkém je naším druhým nejhojněji hnízdícím strakapoudem.

Hnízdí ve stromové dutině s průletovým otvorem o průměru 5 cm, kterou hloubí ve starých, pomalu trouchnivějících stromech nebo tlustých větvích. Klade 4 až 7 světlých, 23,2 × 18,5 mm velkých vajec, na kterých sedí oba rodiče 11 až 17 dnů. Vylíhlá mláďata krmí v hnízdě oba rodiče po 2 týdny, mimo hnízdo pak ještě další jeden týden.

Zpět


Strakapoud velký (Dendrocopos major)

Černobílý strakatý pták, o váze 65 – 100 g, délce těla 23 – 26 cm a s rozpětím křídel asi 47 cm. Stejně jako ostatní šplhaví ptáci má silný zobák a dlouhý vymrštitelný jazyk. Prsty na noze jsou uzpůsobeny šplhání – dva prsty směřují dopředu a dva dozadu, podobně jako u papoušků.
Strakapoud velký je nejběžnější z českých strakapoudů. Na rozdíl od ostatních druhů žijících v ČR má samec na hlavě pouze červený proužek, ne čepičku. Tu mají strakapoud prostřední, strakapoud malý a strakapoud bělohřbetý. Od strakapouda jižního ho lze odlišit podle zbarvení hlavy. Mezi bílou skvrnou na tváři a bílou skvrnou na krku probíhá černý pásek, zatímco u strakapouda jižního jsou tyto skvrny propojeny. Podle těchto skvrn lze rozlišit i samice těchto dvou druhů, kterým červený proužek na hlavě chybí.

Vyskytuje se ve všech typech lesů, jedná se o velmi přizpůsobivý druh, který lze zastihnout i v městských parcích a zahradách téměř celé Evropy. Žije buďto jednotlivě nebo v párech. Jako ostatní šplhavci má velmi silné krční svaly, které mu umožňují v kůře stromů hloubit zobákem otvory a získávat z ní potravu, tvořenou různými bezobratlými. V období nedostatku bezobratlých (podzim až jaro) se v jeho potravě zvedá podíl semen šišek.

Zahnizďuje do nadmořské výšky 1200 m n. m. Hnízda si staví v dutinách stromů, které si sám hloubí. V průběhu let jich vytesá mnohem víc, než potřebuje. Ty jsou poté využity netopýry. Dutiny mají kulatý vletový otvor, který má průměr asi 5 cm. Chodba je krátká, zato hnízdní komůrka je až 30 cm hluboká a 15 cm široká. Samice klade bílá vajíčka v období od dubna do června. Počet vajíček je 5 – 6. Mláďata se líhnou po 11 – 13 dnech. Na rozdíl od dospělých mají na hlavě červenou čepičku. Na hnízdě zůstávají asi 3 týdny, krmí je oba rodiče a to přibližně 150x za den.

Zpět


Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris)

Šoupálek jak myška šplhá spirálovitě po kmenech stromů, kde se jeho 12 – 14 cm dlouhé tělo s nenápadným zbarvením snadno strácí. Svrchu je hnědý, vespod bílý. Má dolů lehce zahnutý šídlovitý zobák. Při šplhání se opírá o svůj tuhý ocas a ozývá se zvuky “srií-srií”. Zpěv je podobný trylku sýkory modřinky. Samec a samice se od sebe zbarvením příliš neodlišují.

Dává přednost hustšímu porostu a jehličnatým lesům. Zahlédnout ho ovšem můžeme i ve smíšených nebo v listnatých. V Evropě ho najdeme kromě západní a severní části téměř všude. Svůj domov neopouští ani v největších zimách.

Živí se převážně škodlivým hmyzem, jeho larvami a pavouky, které vyhledává mezi kůrou a štěrbinami stromu pomocí svého zobáku.

Hnízdo si začíná stavět v půlce dubna a slouží mu k tomu především odchlíplá kůra stromů nebo podobné dutiny. Hnízdo je pak pečlivě vyplněno vetvičkami, lýkem, mechem a především peřím a chlupy. Na 5 – 7 vajíčkách sedí samice 13 – 15 dní. Vylíhlá mláďata krmí oba rodiče stejnou stravou jako sebe. Malý šoupálci pak hnízdo opuštějí po 15 – 16 dnech.

Zpět


Šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla)

Měří 12–13,5 cm, jeho hmotnost je 7,5–11,5 g. Shora hnědý s méně výraznými bělavými skvrnkami a užším nadočním proužkem než u šoupálka dlouhoprstého. Spodina těla není bílá, ale našedle a na bocích až hnědavě bělavá. Méně výrazné má i pásky na křídlech, naopak zobák má delší a zřetelněji prohnutý. Některé jedince obou druhů není možno bezpečně odlišit ani u odchycených jedinců, v místech společného výskytu může mít i hlas smíšený charakter, připouští se možnost ojedinělého křížení.

Obývá převážně světlé listnaté, popřípadě i smíšené lesy, parky i aleje, typické pro tento druh jsou lužní lesy. Nalezneme ho ve střední, jižní a západní Evropě, severu Afriky, Malé Asii a Kavkaze. Je stálý druh. V mimohnízdním období se potulují na kratší vzdálenosti. Více než 75% areálu druhu leží v Evropě, populace zde mírně rostou a druh je považován za zabezpečený.

Potravu v převážné většině tvoří hmyz a jiní drobní bezobratlí živočichové, v zimě v malém množství i semena. Potravu sbírá na kmenech a větvích stromů, preferuje starší se silně vyvinutou borkou.

Hnízdí 2x do roka. Hnízdo bývá v různých štěrbinách, dutinách a polodutinách na stromech, někdy i na podobných místech na budovách, většinou ve výškách do 2,5 m. Od začátku dubna do konce května snáší 6–7 vajec, sedí pouze samice 15 dní. Hnízdo mláďata opouštějí ve věku nejméně 16 dní, pohlavně dospívají v 1. roce života. Nejvyšší věk u kroužkovaného ptáka je 4,5 roku.

Zpět


Žluna zelená (Picus viridis)

Délku těla má 32 cm, rozpětí křídel 51 cm a váží od 185 do 250 g. Žluna zelená je nápadný pták s několika anatomickými adaptacemi pro život na stromech. Mezi nejdůležitější patří zajisté silný zašpičatělý zobák, vhodný pro rozsekávání dřeva, silné drápy, které žluna používá při zachycování na kmeni stromů, nepříliš dlouhý, ale přesto silný ocas, který má funkci opěrnou, a v neposlední řadě i ochranné zbarvení. Má olivově zelený hřbet, bílou spodní část těla se zeleným a žlutým odstínem na ocase, šedé končetiny, žlutozelený zobák, rudé temeno a černou obličejovou masku. Pohlaví se od sebe zbarvením mírně liší, samec má červený, samice zase čistě černý vous. Mladí ptáci na lících a břiše tmavé skvrny v řadách. Ve střední Evropě si můžeme žlunu zelenou poměrně snadno splést s velice podobnou žlunou šedou, která je o něco menší, má zelené břicho a černý vous na lících jen mírně naznačený.
Na rozdíl od většiny datlovitých u ní můžeme slyšet bubnování jen málokdy. Mnohem častější jsou hlasové projevy, zvláště pak chechtavé “glyk glyk glyk glyk”, tvrdé “kjaik” nebo “kli kli”.

Hojně se vyskytuje v západní Asii a celé Evropě s výjimkou Irska, Skandinávského poloostrova a několika středozemních ostrovů. Žluna zelená celoročně obývá listnaté i smíšené lesy, případně i větší parky a zahrady s dostatečným porostem starých a mohutných stromů.

Žluna tráví podobně jako datlové a strakapoudi většinu času na stromech, za potravou však často slézá i na zem. Hlavní složku potravy tvoří mravenci, které ze svých úkrytů získává díky svému lepkavému, až 10 cm dlouhému jazyku. Často požírá i jiný hmyz.

Téměř výhradně do nemocného a měkkého dřeva si hloubí dutiny s nevelkým vletovým otvorem, často však obsazuje i opuštěné dutiny jiných datlovitých ptáků. Přes léto ji slouží jako hnízdiště a v zimě je využívá především jako místo na nocování. Hnízdí od dubna do července a ročně klade 5 až 7 bílých vajec o velikosti 23 × 31 mm. Občas zahnizďuje i v dostatečně velkých ptačích budkách. Na vejcích sedí střídavě samice i samec 19 – 20 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 21 dnech života.

Zpět